Poprvé jsem otěhotněla v 26 letech a podruhé v 38. Těhotenství se mě tenkrát téměř netýkalo, všechno bylo v pohodě a já všechno dělala stejně jako dřív. Zato teď je to... Dost náročné.
Asi máloco ovlivní život ženy jako těhotenství a následné mateřství. To je nezpochybnitelný fakt. Ale udivuje mě, že mohou být dvě těhotenství u jedné osoby tolik odlišná.
Když jsem poprvé zjistila, že jsem těhotná, byl to pro mě šok, protože k početí došlo navzdory hormonální antikoncepci, tudíž těhotenství v plánu rozhodně nebylo. Bylo mi 26, studovala jsem čtvrtý ročník vysoké školy a mít dítě se mi zrovna nehodilo. Tatínek byl zaskočený, myšlenka, že se stane otcem, byla pro něj zpočátku nemyslitelná, i když postupem času si zvykl. Já taky. Těhotenství bylo navíc úplně bezproblémové, a tudíž pro mě nepředstavovalo žádnou zátěž, zmizel mi ekzém, zhoustly mi vlasy, zlepšila se mi pleť a myslím, že jsem vypadala opravdu dobře. Nevolnost jsem neměla ani jednu. Celkový váhový přírůstek byl 8 kg, bříško jsem měla nepatrné a i v těhotenství jsem chodila do práce na 4 hodiny denně a dál studovala. Na poslední zkoušce jsem byla dva dny před porodem. Bylo to tak v pohodě, že se mi těhotenství zalíbilo a když jsem porodila, těšila jsem se na to další.
Když jsem šla po mateřské učit a někdo ve třídě zakašlal, já šišlavě zareagovala: "Kašlíky, kašlíky" a byla v pokušení jít dotyčnému utřít nos. Tři roky doma s dítětem se prostě někde projevit musí. Myslím, že IQ mi kleslo alespoň o 50 bodů a bylo těžké přednášet o národním obrození a doma řešit kašičky, rýmičky a bolavé bříško. Ale časem se to srovnalo a byla jsem schopná být celkem normální učitelka v práci a normální matka doma.
S tatínkem mojí dcery jsme se rozešli, když jí bylo sedm. Před necelými třemi lety jsem poznala muže, u kterého jsem poznala hned, že je to ten pravý a chtěla s ním mít další dítě. A chtěl to i on (zázrak!). Sice to nějakou dobu trvalo, ale jsem těhotná. Dítě jsme plánovali a vzniklo z opravdu velké lásky. Těšila jsem se, jak se budu opájet těmi příjemnými pocity v těhotenství a užívat si pomalu rostoucího bříška.
Že jsem v tom mi došlo v okamžiku, kdy jsem si každé ráno po probuzení připadala, že jezdím na horské dráze, všechno se se mnou točilo a hlavně se mi dost houpal žaludek. Ale ono to nebylo jenom po probuzení, bylo to tak nějak průběžně celý den. Všechno mi začalo smrdět, hlavně maso a uzeniny. A cibule, česnek, šampon, dřevo, tráva, kytky, čokoláda, dokonce i kafe (!) a hlavně navonění lidé v MHD. A taky ti smrdící potem. Smrdělo prostě všechno. Další šok nastal, když mi gynekolog na prvním ultrazvuku sdělil: "Začněte šetřit, vypadá to, že tam jsou miminka dvě." Po těchto slovech se mi zatmělo před očima a představu, že budu mít místo jednoho dítěte rovnou tři, jsem vydýchávala až do dalšího ultrazvuku, kdy pan doktor zjistil, že se spletl, že je tam prcek jenom jeden. Ovšem radost z toho mi kazil každodenní pohled do zrcadla a moje akné (myslím, že tolik beďarů jsem neměla ani ve 14), dále zhoršující se ekzém a padající vlasy. Tento problém jsem se rozhodla řešit tak, že jsem se objednala ke kadeřnici, která říkala, že když mi bude každých šest týdnů zastřihávat konečky, jistě se padání vlasů zastaví. Po jejím prvním zásahu jsem odešla oškubaná o 15 cm a vlasy padají vesele dál. Útěchou mi může být jedině to, že o 15 cm už mi to zkrátit nemůže, protože to už bych neměla vlasy žádné. Dále mám neskutečně suché rty, na které nepomáhá ani mazání tlusté vrstvy jeleního loje zhruba každých deset minut. Mám kovovou pachuť v ústech jako bych neustále žužlala aspoň pět desetikorun.
Nemůžu spát. Zhruba každé dvě hodiny se budím a potřebuji čurat. Když už chvíli spím, vzbudí mě křeč do lýtka. Když spát nemůžu, jako například při učení, usnula bych hned. Učení je pro mě vůbec teď obtížná záležitost. Myslím, že IQ mi kleslo už teď. Pletou se mi slova, všechno mi déle trvá, vydržet 45 minut bez čurání je opravdu peklo. Zapomínám dávat písemky. Zapomínám je známkovat. Vůbec netuším, co se mnou udělají třídní schůzky, které jsou příští týden. To bude teprve emocionální smršť! Zdravím, když nastoupím do tramvaje, zdravím bankomat a dokonce jsem pozdravila i prázdný byt po příchodu domů. Dceři známkuji a opravuji domácí úkoly. Rozpláčou mě omluvenky, povedená písemka i pokažené pravopisné cvičení. Nedávno jsem se zuřivě sháněla po telefonu, se kterým jsem v tu chvíli zrovna telefonovala, a již třikrát jsem hledala klíče, které jsem (bůhvíproč) schovala pod klávesnici počítače.
A to břicho! Už teď ho mám větší než v prvním těhotenství těšně před porodem. Už ve třetím měsící mě začali lidé pouštět v MHD. Je problém zavázat si tkaničky, pro něco se ohnout. Chodím rychlostí cca 2 km za hodinu, a přesto funím jako lokomotiva. Vyjít do prvního patra našeho bytu mi připadá jako zdolání Sněžky. A to jsem teprve v polovině těhotenství. Co budu dělat v devátém měsíci? Připadám si jako velryba vyvržená na břeh, která se adekvátně tomu pohybuje.
Těhotenské chutě jsou vůbec kapitola sama pro sebe, zatímco v prvním těhotenství jsem ujížděla na šunkových chlebíčcích a to bylo všechno, klíčovým produktem jsou pro mě v současnosti Pribináčky (beru i Bobíky a Lipoše, ale Pribináčky jsou top), kterých jsem už od začátku těhotenství snědla určitě několik stovek (jsem těhotná 135 dnů a dát denně tři není vůbec problém). Dále nemůžu žít bez jablek a vajíček natvrdo. Maso (zvlášť kuřecí) se mi hnusí a pořád mi smrdí. Chuť mám také na potraviny a pochutiny v těhotenství zapovězěné, jako je například pivo, víno, káva, zelený čaj, sushi, tatarák a hermelín. Jelikož jsem už starší rodička, nechci nic porušovat a chci se chovat maximálně zodpovědně, podle mě je to lepší, než si potom něco vyčítat.
Nemám já to těžké? Věřím, že mnoho nastávajících maminek to má ještě mnohem těžší, takové hemeroidy, křečové žíly a další mnohem horší komplikace (které se mě naštěstí netýkají) jsou zcela jistě závažnější důvody pro fňukání než ty moje drobné lapálie. Každopádně mi těhotenství bere neskutečné množství energie. Jasně, že to bude asi tím, že jsem o 11 let starší, ale přesto mě taková změna zaskočila.
Jak já závidím všem mužům, že přijdou k miminku jenom tak! Vlastně ne, vždyť chudáci muži musejí snášet všechno to fňukání svých hormonálně nevyrovnaných tloustnoucích poloviček! To je možná ještě horší. Pánové držte se a podporujte svoje ženy, ony za to opravdu nemůžou.
Už se neskutečně těším, až začne jaro a já budu držet svoje miminko v náručí. Už aby to bylo!
P. S. Věnováno Leošovi, Aniččce a budoucímu dítěti, mým největším láskám. ¦
