Už bezmála rok žijeme v mimořádné situaci plné nejrůznějších zákazů a omezení. Mně osobně už s tím vším dochází trpělivost a povolují mi nervy. Myslím, že nejsem sama. Chci očkování! Píchněte mi klidně i Sputnik!
Březen 2020 se mi zdál jako ideální termín porodu, porodím, začne jaro a já si budu užívat mateřskou, hezké počasí, budu se s kočárkem procházet po ZOO, s kamarádkami budeme navštěvovat kavárny a vyměňovat si mateřské zkušenosti. Budu mít důvod hezky se obléknout, nalíčit a vyrazit někam ven. Hlavně nehnít doma v teplákách s mastnými vlasy.
19. 3. 2020 - den porodu, prodýchávám kontrakce s respirátorem, pod kterým mám jednorázovou roušku. V Podolí je málo lékařů, ale zarážející je nedostatek sester, které jsou doma kvůli dětem vzdělávajícím se distančně. Naštěstí můj partner u porodu může být, syn se narodil ve 3,26 ráno. V 8 hodin ráno téhož dne zakazují přítomnost otců u porodu. Jsem ráda, že jsme to stihli. Na oddělení šestinedělí mrtvo, roušku musíme mít nasazenou 24 hodin denně. Žádné návštěvy, žádné květiny, žádní muži. Po čtyřech dnech domů. Hurá!
Březen, duben 2020 - žiju ve strachu, že chytneme covid, nikdo mi nedokáže říct, co by udělal s novorozencem. Moji rodiče i rodiče partnera se raději izolují, přece jenom už jsou v rizikovém věku. Malého vidí až po několika týdnech. Mají přitom na sobě roušku. Je mi to líto, ale holt je taková blbá doba. Určitě bude lépe. Mimo péče o miminko se učím se starší dcerou, kontroluji jí úkoly, zkouším ji, když se učí na test, fotím úlohy a posílám je učitelkám. Muž pracuje z domova, tudíž musím často vařit. Pořád vařím, myju nádobí a zase vařím. Sháním oblečení pro malého, moc jsem toho dopředu nenakupovala, protože všechno raději koupím, až budu vědět jaké bude počasí (obchody přece nikdo nezavře...). Občas z toho všeho brečím, je mi nepříjemně. Mám radost z malého, ale poporodní hormony a nejistá plná omezení mé psychice zrovna neprospívají, ale chodíme aspoň na dlouhé procházky, je hezký duben a je teplo. Uvědomuji si vážnost situace a všechna opatření dodržuji. Největší zážitek je pro mě návštěva Kauflandu, kde vidím lidi, opravdové lidi!
Květen, červen 2020 - obchody i restaurace se pomalu otevírají, mám pocit, že se můžeme trochu nadechnout, 25. 5. jde dcera alespoň na měsíc do školy. Je šťastná jako blecha a já s ní. Poprvé vidím Adámkovu dětskou lékařku a sestru bez roušky (a také od té doby naposledy). Jsem ráda, že se všechna opatření vyplatila a začínáme normálně žít. Celý červen sice prší, ale jsme svobodní.
Červenec, srpen 2020 - nejšťastnější měsíce roku 2020, jedeme na dovolenou, užíváme si přírodu, hezké počasí, neřešíme roušky, je nám skvěle. Adámek roste a je s ním sranda, dělá nám radost.
Září 2020 - muž začíná učit a trénovat dorost ve florbale, dcera nastupuje na 2. stupeň. Objednáváme kroužky. Pacienti s covidem začínají přibývat, dostavuje se opět tíživý a nepříjemný pocit nejistoty.
Říjen, listopad 2020 - já, partner i děti onemocníme covidem. Adámek má mírné příznaky, starší dcera je bez příznaků úplně, zato nám dospělým je špatně, ale starat se o děti a o domácnost musíme i s horečkami. Děti nemůžeme dát nikomu na hlídání. Ve stejné době se všechno zavírá. Jsem doma v teplákách a mám mastné vlasy. Už je mi to jedno. Opět domácí výuka, partner učí z obývaku (kde máme i kuchyň), dcera se učí ve svém pokoji. My s Adámkem jsme celé dopoledne izolovaní v malé ložnici. Adámek leze, nelíbí se mu to, pořád ho okřikuju a říkám mu, že tam nesmí a tam taky ne a že musí být potichu. Samozřejmě řve o to víc. Obědváme mezi třetí a čtvrtou, když se konečně dostanu do kuchyně. Když jsme po karanténě, chodíme raději na celé dopoledne ven.
Prosinec - Zase chvíle svobody, ale obchody a restaurace jsou otevřené jenom asi 11 dnů. Nakupuju dárky, asi dvakrát si zajdu na oběd a jednou s dcerou do kavárny. Koupím si i nějaké oblečení, i když to normálně nesnásím. Ale můžu! Nálada jde nahoru a těšíme se na Vánoce.
Leden, únor 2021 - zase je všechno zavřené. Sněží a je mráz, ale přesto s Adámkem chodíme co nejvíc ven, protože dopoledne doma s distační výukou jsou za trest. Adámek už chodí kolem nábytku a celé dopoledne opravdu nemůže být v malé ložnici. Buď mrzneme venku nebo doma, kde řve a já ho okřikuju, aby byl zticha a nerušil ségru a tátu. Pořád vařím. Připravuju snídaně, oběd a večeři. Do toho speciální jídlo pro malého, který má bezlepkovou, bezmléčnou a bezvaječnou dietu. Denně strávím přípravou jídla několik hodin. Začínám vaření nenávidět (dříve to byla má oblíbená činnost). Pořád také myju nádobí. Bez nadsázky zhruba 15 x denně. Muž si stěžuje, že mu chybí pohyb. Bolí ho záda.Jako aktivní sportovec vyloženě trpí, ale dává denně alespoň 10 km s kočárkem. Dcera si stěžuje, že ji bolí oči, hlava a záda z celodenního koukání do počítače. Stýská se jí po kamarádkách, vidím na ní, že jí chybí sociální kontakt. Přesto pilně dělá všechny úkoly. Odměnou má být vysvědčení, na které se ráno v pyžamech podíváme do programu bakalář (ano zase koukáme do počítače). Má jenom jednu dvojku, ale ani z toho nemá radost. Aspoň se může vidět s babičkou. A ne, vlastně nemůže, protože to vláda zakáže. Na kroužky taky chodit nemůže. Nemůže dělat skoro nic, co by jí dělalo radost. Pořád se snažíme být trpěliví, ale každý den v novinách čteme, že se situace zhoršuje, protože se nedodržují vládní opatření. Tudíž se bude muset asi přitvrdit.
Milý pane premiére, ministře zdravotnictví, já tedy v pondělí nepošlu dítě do školy, nezajdu si na manikúru a ke kadeřníkovi, jak jsem měla v plánu, nedám si oběd, ani kávu a dezert v restauraci, ba ani nepůjdu plavat do bazénu, ani si nedám saunu, nepojedu o jarních prázdninách na hory, nezajdu ke svým rodičům. Aha, ale to vlastně nedělám už teď. Takže co ještě zbývá zakázat? Například cestování mezi kraji, jak jsem so dneska přečetla ve zprávách. Bydlím asi 200 m za hranicí Prahy (ale už ve Středočeském kraji), kde také všechno vyřizuji. Že bych teď začala místo toho jezdit všechno vyřizovat třeba do Kladna, kam je to asi tak čtyřikrát dál? Proč ne. Mně už totiž začíná být všechno jedno. Už jsem v takovém stavu, že bych si nechala píchnout i ten Sputnik.
Vím, že na covid umírají lidé a je mi to líto. Myslím ale, že dlouhodobě žít s takovými omezeními se nedá. Hlavně je mi líto našich dětí, které chodily během celého kalendářního roku do školy jenom pár týdnů. Chybí jim sociální kontakt, chybí jim pohyb a začínají být apatické ke všemu. Všechna omezení devastují naši psychiku. Tohle vážně chceme?
