Možná jste na internetu zahlédli hojně sdílený text z facebookové stránky Táta parťák, kde se jakýsi muž chlubí tím, jak studoval školský zákon a RVP a zjistil, že domácí úkoly jeho prvňáčka nejsou povinné, ani vymahatelné.
Učím na střední škole a domácí úkoly nezadávám, protože na střední škole v tom příliš smysl nevidím. Ovšem když jsem přečetla text s názvem Domácí úkoly NEJSOU povinné (k nalezení na: https://www.facebook.com/tatapartak/), zvedl se mi tlak.
Tatínek prvňáčka Ríši vytáhl do boje proti škole, která si dovoluje psát dětem poznámky za chybějící úkoly. Je pohoršen tím, že paní učitelka považuje domácí úkoly jako povinnou součást přípravy na vyučování, kterou je potřeba na dětech i rodičích vymáhat. Proto tatínek nelenil a začal studovat Školský zákon, Rámcový vzdělávací program a školní řád Ríšovy školy, aby zjistil, zda jsou domácí úkoly právně vymahatelné, bylo mu totiž líto synova provinilého výrazu, když mu nesl k podpisu sešitek s poznámkou. Synku, neboj, já to za tebe vyřeším, učitelku si podám a když to nebude stačit, klidně i ředitele (což opravdu následně učinil). Ty jsi, Ríšo, sice nesplnil svou povinnost, ale ničeho se neboj, já tě trestat nebudu, vyřešíme to jinak, osolíme to škole.
Jako hlavní argument používá Táta parťák posvátnost volného rodinného času, který nemá nikdo, natožpak škola, právo omezovat a určovat jeho obsah. Ano, proto dává smysl, že se pustí do pečlivého studia všech možných zákonů a administrativního i osobního boje se školou, místo aby tento drahocenný čas věnoval synovi.
Tatínkovi vadí také to, že úkoly kazí malému prvňáčkovi počáteční radost z učení nesmyslným procvičováním učiva. A proto začal školu bombardovat svými e-maily, které vyústily v osobní setkání se zástupcem školy, ve kterém škola ustoupila a zavázala se, že na Ríšovi nebude vymáhat domácí úkoly a nebude negativně komentovat jejich nevypracovávání. Táta parťák odešel s vítězným pocitem, Ríšovi zasvítila očička a komentoval to slovy: "Hustý!".
Co k tomu říct.... Táta parťák si myslí, že udělal pro svého syna báječnou věc. Budou si doma spolu hrát, Ríša se nenaučí dělat si povinnosti, nenavykne si na pravidelnou domácí přípravu, naopak, když bude mít problém ve škole, tatínek jej za něj jistě rád vyřeší. Jsem zvědavá jak bude Ríša reagovat na první stres či přesčas v zaměstnání. A co teprve, budou-li po něm chtít nějakou práci navíc. Jak asi Ríša obstojí v reálném životě, kde nebude mít tatínka za zadkem?
Táta parťák si také neuvědomuje, že domácí úkoly, zejména na prvním stupni mají spoustu funkcí. Kromě těch zřejmých, jako je upevňování a procvičování učiva, (v první třídě je například zvlášť důležité každodenní hlasité čtení) je to také například budování vzájemného vztahu rodiče a dítěte při školní přípravě - dítě se může pochlubit, co už umí, rodič ho může korigovat, chválit, podporovat. Navíc při každodenní přípravě dítěte rodič vidí a vnímá pokroky svého dítěte, orientuje se, co děti zrovna probírají, může zhodnotit, zda vzdělávání přináší své ovoce. Být tátou parťákem bych si dělala vrásky i z toho, že ostatní děti úkoly dělat musí, jenom Ríša ne. To je kolegiální a spravedlivé vymoci si nějakou výjimku?
Jako matce dcery ve třetí třídě mi absolutně nedělá problém s ní každý den strávit zhruba půl hodinky nad úkoly, nad prohlížením sešitů a pomocí s přípravou na testy, společně procvičujeme, opakujeme, také jí pomáhám se zápisy čtenářských deníků. Nikdy v životě by mě nenapadlo stěžovat si na domácí přípravu, zvlášť když mohu sledovat, jaké dělá dcera pokroky a mohu zhodnotit, že jí tato příprava viditelně prospívá.
Jako učitelce se mi tatínkova snaha také nelíbí, už jenom z toho důvodu, že my, učitelé, musíme čím dál častěji řešit nesmyslné stížnosti a útoky ze strany rodičů. Žák je na propadnutí, přijde rodič, vyhrožuje žalobou kvůli tomu, že nejsme schopni jeho synáčka nic naučit. Nemluvě o neúměrné administrativní zátěži, která kvůli těmto rodičům zavání paranoiou. Za chvíli budeme od žáka potřebovat souhlas i s tím, že ho můžeme něco naučit, aby nás náhodou nezažaloval, že na něj třeba mluvíme nebo po něm nedejbože chceme i nějaké výkony!
Je samozřejmé, že když se mému dítěti děje bezpráví, je nutné se ozvat. Ale proč nenechat učitele dělat jejich práci? Proč učiteli nevěřit že svou práci vykonává, jak nejlépe umí, v zájmu svěřených dětí? Takoví, jako je táta parťák, velkou měrou přispívají k tomu, že učitelé se dostávají do role fackovacích panáků, kteří nemají žádnou společenskou prestiž a autoritu. Problém totiž vidí vždy v učiteli a nikoliv ve vlastním dítěti. Když něco udělám špatně, je jednodušší hodit vinu na ostatní než si říct, tak tohle jsem nezvládl.
Myslím, že daleko více pro své děti udělá ten rodič, který se svým dítětem denně úkoly dělá - koneckonců jde také o čas strávený s dítětem - než ten, který ho chrání od všech "stresů". Víte co? Taky jsem dělala úkoly, na ZŠ, na gymnáziu i na VŠ. A psychiatra kupodivu nepotřebuji.
Věnováno všem poctivým učitelům, kteří svou práci vykonávají s láskou, zvláště těm na prvním stupni. :)
