Už na začátku 80. let vznikl film Bota jménem Melichar, jehož jedním z témat je školní přezouvání. Mysleli jste si, že jde o nadsázku? Bohužel vás vyvedu z omylu. Přezouvání se ve školách řeší i čtyřicet let poté pořád stejně.
Když jsem chodila na základku (1987-1995), hodnota dítěte se v podstatě odvíjela od toho, jestli je přezuté, nemá žvýkačku a drží hubu a krok. A to ani moc nepřeháním. Od dítěte se očekávala především poslušnost, tedy spíše kázeň, jak se v té době neustále zdůrazňovalo. Přezouvání byl hlavní ukazatel oné kázně. Nepřezuté děti se posílaly zout do ponožek a pochopitelně se tento jejich prohřešek zapisoval do žákovské knížky formou poznámky. Mám dojem, že přezouvání bylo mnohem důležitější než nějaká výuka.
V době, kdy jsem začala učit, jsem si naivně myslela, že doba, kdy učitelé kontrolují, jestli dětské nohy disponují domácí obuví, je dávno pryč. Ach, jak jsem se pletla! Na mém prvním působišti, na hotelové škole, bylo přezouvání tématem číslo jedna na všech poradách. Nepřezutí učitelé byli nuceni kontrolovat bačkory studentů při dozorech a nepřezutí rázně řešit. Zvlášť aktivní kolegyně neváhaly obuté hříšníky zout a posílat je na hanbu (jednalo se o plnoleté studenty). Na mé druhé učitelské štaci jsme měli dokonce výjezdní zasedání v Telči, kde jsme v konferenčním sále hotelu U Černého Orla asi tři hodiny řešili, jak vyzrát na nepřezuté výtečníky. Musím přiznat, že jsem si tam připadala jako Alenka v říši divů. Se vší vážností tam padaly návrhy jako například pořízení igelitových návleků, které bude paní ve vrátnici prodávat za pětikorunu. Starostlivá kolegyně-učitelka ale namítala, že igelitové návleky by klouzaly a mohlo by ještě dojít k nějakému úrazu. Postarší tělocvikář hřímal, že se s nimi moc mažeme, ať si ti grázlové raději chodí v ponožkách, čemuž ona starostlivá kolegyně kontrovala s tím, že by se ta malá nebožátka mohla nastudit od nohou. Další návrh byl, že by paní vrátná pletla vlněné návleky, které by se v případě chybějícího přezutí navlékaly přes boty, čemuž zase někdo oponoval s tím, jestli vůbec někdo ví, že paní vrátná umí plést. Kdyby ne, celý tento plán by logicky nemohl být realizován. A tak dále...:D
Docela by mě zajímalo, jestli se v jiných evropských zemích řeší školní přezouvání v takové míře, tipla bych si že ne. Celá tato problematika se mi zdá poněkud úsměvná a taková typicky česká. Stejně humorná je moje vzpomínka na mou maturitní komisi na gymnáziu, která se vyšňořila do šatů, kostýmků a obleků a celý tento outfit korunovala pantoflemi. Pamatuji si, že mi pohled na maturitní komisi v bačkorách pomohl zbavit se nervozity, tak aspoň k něčemu je to přezouvání dobré!
Jsem ale ráda, že teď učím na škole, kde se přezouvání neřeší. Nejsou k němu nuceni ani učitelé ani studenti. Kdo chce, tak se přezuje. U vchodu do školy je velká rohožka, kde si každý svou obuv očistí, a tudíž není ve škole žádná špína. Většina pedagogického sboru i studentů chodí v botách a máme energii věnovat se podstatným věcem, třeba kvalitní výuce.
