Moje dcera musí poslouchat a psát domácí úkoly. Jsem špatná matka?

Zřejmě znáte kauzu Táty parťáka ohledně domácích úkolů. Pročetla jsem na toto téma stovky komentářů a nestačím se divit některým názorům. Díky nim mám pocit, že moje dcera je poslední dítě na světě, které má nějaké povinnosti.

K problematice domácích úkolů jsem se již vyjádřila ve svém předchozím článku Polemika s Tátou parťákem. Dneska bych k tomu něco málo dodala. Moje dcera chodí do třetí třídy, úkoly plní a ví, že je to její první povinnost po příchodu ze školy. Když vidím, že má v nějaké oblasti učiva rezervy, procvičujeme to zvlášť - nad rámec povinných domácích úkolů - vejdeme se do půl hodinky denně (úkol + procvičování potřebného). Nepřipadá mi, že by nám škola organizovala rodinný život, jak namítá Táta parťák, 30 minut denně věnovaných dceřině vzdělávání nepovažuji za oběť.

Co se týká argumentu, že domácí úkoly nejsou zakotveny v zákoně, a tudíž učitel nemá žádné právo je vymáhat - zákon nic neříká ani  o tom, že by měly děti zdravit, že musí nosit do školy aktovku a penál, že se mají chovat k sobě slušně, že na výtvarku potřebují vodovky, na matiku kružítko a na tělocvik zase švihadlo a cvičky. Jasně, že to zákon neříká, protože zákon nemůže upravovat veškeré detaily školní výuky, od toho jsou učitelé, kteří své práci rozumí a vědí, jak ji nejlépe zorganizovat. Proč musíme mít na všechno zákon? Jsme přece lidé, kteří by se měli umět dohodnout. Co pojmy jako slušnost, morálka, důvěra, selský rozum? 

Učitelka má ve třídě průměrně 25 dětí, ona má za ně veškerou zodpovědnost. Děti nemusí v podstatě nic. Modelová situace: Když dítě bude učitelce sprostě nadávat, přiběhne uvědomělý rodič a začne se ohánět tím, že v zákoně není nic o tom, že by děti nesměly nadávat učitelce, protože co není zákonem zakázáno, je přece dovoleno. Obávám se, aby brzy tato modelová situace nepřerostla v realitu. Zdá se, že díky rodičům typu Táty parťáka k tomu nemáme daleko. 

Dalším problémem je, že výchova dětí je čím dál volnější, což vede k tomu, že děti vychované klasicky (myslím tím děti, které umějí zdravit, poslouchat rodiče, slušně a ohleduplně se chovat na veřejnosti) jsou, oproti těm vychovávaným volněji, v nevýhodě. Moje dcera je hodné dítě, které by neublížilo ani mouše (samozřejmě, že občas zazlobí, občas se vzteká, občas se jí něco nechce), ale pohybuje se mezi dětmi, které si s nějakou ohleduplností hlavu nelámou. V jejím okolí se stala nešťastná věc, dva kluci měli ve škole o přestávce potyčku, při které byl jeden z nich vážně zraněn (jeho léčení si vyžádalo několik týdnů). Již před tímto incidentem paní učitelka upozorňovala na to, že děti do sebe strkají, perou se a že by se nerada dočkala nějakého úrazu. Tatínek chlapečka, který to (byť nechtíc) zavinil, tehdy obhajoval všechny zlobivé děti ve smyslu: "Jsou to děti, jsou živé, přece po nich nemůžete chtít, aby vydržely 45 minut v klidu sedět a o přestávce se přece musí proběhnout." A to je přesně ono. Dětí je ve třídě přes 20 a ony samy jsou příliš malé na to, aby předjímaly, co všechno se může stát. Od toho je tady dospělý, aby vymezil mantinely a vysvětlil, že jsou věci, které se zkrátka dělat nesmí, protože by se mohlo stát to a to. A v případě nutnosti i zvýšil hlas či zakřičel. Vždyť učitelé jsou stále jednou nohou v kriminálu! A jde o zdraví a bezpečnost našich dětí!

Ostatně syn Táty parťáka už ve školce bránil dětem chodit na záchod, což by se dalo klasifikovat jako šikana. Jedna holčička kvůli němu chtěla přestat chodit do školky. A co na to Táta? Zdůrazňoval Ríšovi, že ho má pořád rád a společně koupili postiženým dětem čokoládu. Sám se s tím, jak to pěkně vyřešil, pochlubil na své facebookové stránce. Komentující nazvali chování syna šikanou a Táta parťák se proti tomuto nařčení ohrazoval a později reagoval ve smyslu, že šikana není protizákonná - jak typické.  Šikana nešikana, chlapec se nechoval k ostatním dětem ohleduplně a slušně. Moje dcera chodila čtyři roky do školky a nyní chodí dva a půl roku do školy a ani jednou jsem nemusela s paní učitelkami řešit nějakou stížnost na její chování. Vím, že nic není černobílé a že existují hyperaktivní děti a děti s poruchami učení i chování a já mám zrovna štěstí, že se to mého dítěte netýká. Přesto jsem přesvědčena o tom, že každé dítě potřebuje řád a mantinely, ve kterých může fungovat, což potvrdí každý psycholog.

Děti zaslouží lásku a respekt. Ale měly by vědět, že nic není zadarmo a že nejsou na světě samy. Na to ale nepřijdou samy od sebe. Musíme je to učit. 

Věnováno Aničce, mé nejhodnější holčičce. ¦