Možná jste viděli ankety, v nichž se mladých ptali, co se stalo v srpnu 1968. Většina dotazovaných, často i gymnazistů, vůbec netuší, oč jde. Všeobecný přehled studentů středních škol neustále klesá. "Co je to v té škole učí..."
"Co je v té škole učí..." - to je asi nejčastější reakce na neznalost mládeže. Ano, vědomosti o naší historii by mladým měla dát škola. I já, byť neučím historii, dbám na to, aby mí studenti při probírání literatury znali i historické souvislosti.
Ale mé zkušenosti jsou poměrně tristní:
- Zhruba polovina mých studentů (žijících v Praze nebo maximálně pár kilometrů za ní) nikdy nebyla na Pražském hradě. Jsem tedy první, kdo je tam bere v rámci školní exkurze.
- Polovina studentů nezná význam státních svátků a neumí slova české hymny.
- Přibližně třetina studentů nikdy nebyla v divadle.
- Přibližně čtvrtina studentů se přiznává k tomu, že doma nemají ani jednu knihu - stejně tak jejich rodiče.
- Většina studentů není schopna zařadit osobnosti našich dějin do správného století - například Karla IV., Jana Husa, Jana Amose Komenského, Karla Čapka (druhý a třetí jmenovaný se studentům pletou a s oblibou zaměňují jednoho za druhého). Dokonce si pletou Jana Palacha s Janem Husem!
- Mnozí nikdy neviděli filmy patřící k českému kulturnímu dědictví - například Vesničko má středisková, Marečku, podejte mi pero, Obecná škola, Spalovač mrtvol, Postřižiny apod. (Zato Kameňáky znají všichni).
- Mnoho studentů zařazuje vládu komunistů, politické procesy 50. let a srpen 68 do 19. století.
A mohla bych pokračovat do nekonečna. Možná je to tím, že jsem doposud učila na středních školách, kde se nevyučoval dějepis, a na základce se většinou nestíhá probrat 20. a 21. století. Ale neměli by tyto základní věci znát z rodiny?
Moji rodiče nejsou vysokoškolsky vzdělaní, přesto jde o inteligentní lidi, kteří se snažili, abychom s mými sourozenci poznali všechna důležitá místa naší země. Na Pražském hradě jsme byli často (a nebylo to jenom tím, že jsme bydleli 5 minut cesty od něj), stejně tak nás brali na další důležitá místa v Praze, vždy s patřičným výkladem. Na výlety jsme jezdili na hrady a zámky, navštěvovali jsme všechna možná muzea a často nám povídali o významných meznících naší historie. Jasně, že to někdy byla otrava, ale teď jsem ráda, že tak činili. Já se snažím o totéž u své dcery. Hanba by mě fackovala, kdyby nevěděla, kdo je Karel IV. nebo T. G. Masaryk. A to je jí teprve devět let.
Jako učitelka vellmi brzy poznám, který student pochází z kulturní rodiny. Čemu se ale divím, když spousta rodičů nenaučí své děti používat ani slova jako jsou: děkuji, prosím, dobrý den a omlouvám se.
Na druhou stranu moc dobře vím, že u studentů střední školy se dá vzbudit zájem o historické udákosti velmi snadno. Není to tak, že by neměli zájem. Jen v nich ten zájem někdo musí podnítit. Mnozí moji studenti byli například na základě filmu Anthropoid unešeni z celé operace atentáru na Heydricha a sami se potom ptali na související informace - hned z kina šli navštívit kryptu, kde parašutisté přebývali v posledních dnech svého života. Poté jsme si ještě četli o atentátu z různých zdrojů. Podobné to bylo, když jsem v rámci ZSV promítala film Hořící keř. Sice Palacha do té doby neznali, ale po zhlédnutí filmu byli motivováníi dozvědět se o pozadí jeho činu víc. A jsem přesvědčená, že si to pamatují dodnes, i když už od té doby uplynulo přibližně 5 let.
Myslím si, že rodiče by měli dbát o to, aby jejich děti znaly základní uvedené symboly naší státnosti, dějinné milníky a významné osobnosti. Děti jsu přece naší vizitkou. A naší budoucností.
