Milí studenti aneb Dopis unavené učitelky všem žákům a studentům

Milí studenti, milí žáci, milé děti, milí dospívající, mám toho tolik na srdci, co bych Vám chtěla sdělit, ale pokusím se to napsat co nejstručněji, tak jak to máte rádi, i když tak krátké, jako Vaše chaty, to asi nebude.  

Chci Vám říct, že nejsem žádná idealistka a vím, že škola je pro Vás většinou dost otravná záležitost. Chodíte tam, protože musíte, a nijak velkou radost Vám to nedělá, což je na Vás dost vidět. Stejně tak mám pocit, že učitel je pro Vás jenom nějaký prudič, který Vám zbytečně komplikuje život nesmyslnými požadavky.

Měli byste ale vědět, že učitelé nejsou vždy na té "druhé straně", nejsou to Vaši nepřátelé, kteří čekají na každou Vaši chybu, jak se Vám to někdy může zdát. Většinou jim totiž záleží na tom, aby Vás něco naučili. A teď nemyslím jenom shodu přísudku s podmětem, rozbor věty jednoduché nebo třeba romantismus. Rádi bychom Vás k něčemu inspirovali, nabídli Vám pohled na život z více perspektiv, než je jenom ta Vaše, naučili vidět svět v souvislostech apod. Mým nejvyšším cílem, jehož já chci u Vás dosáhnout, je umění kriticky myslet. Jste totiž ohroženi daleko více, než jsme byli my, všemi možnými hoaxy, zprávami vytrženými z kontextu a nejrůznějšími polopravdami, které kolují virtuálním světem sociálních sítí. Pamatujte, že člověkem bez názoru, člověkem, který nemá informace v souvislostech, člověkem nevzdělaným, se daleko snadněji manipuluje. Proto Vám dávám do písemek všechny ty otázky typu: "Zamyslete se, napište svůj vlastní názor, argumentujte..." Nemáte to rádi, protože Vás nutím přemýšlet, a to Vás bolí. Ale všechno kvalitní se rodí v bolestech. Bez překážek nejsou výsledky.

Já se opravdu velmi snažím Vás to naučit, ale nejde mi to. Stejně jako do Vás nedostanu ty ostatní věci - třeba literární druhy a žánry. Dřív jsem se tím trápila, protože tolik energie, kterou jsem před tabulí vydala, se ztratilo někde v prostoru, a k Vám doputovala jenom malinká část. Dnes už jsem zkušenější a vím, že když nebudete chtít Vy, nikdy to nebude fungovat. On ten výukový proces je založený na dialogu, když se bude snažit jenom jedna strana, nikdy to nepůjde. Buďte, prosím, trochu aktivnější!

Smějete se mi, že koulím očima a mám výraznou mimiku, že když přemýšlím, mračím se a dělají se mi vrásky na čele. Máte legraci z toho, že se neumím dlouho zlobit a zvýšit hlas. Víte, že někdy jsem na konci sil a nepomáhá ani to kafe z puntíkovaného hrníčku, který jste mi věnovali. Máte mě pořád na očích, vidíte na mě únavu, poznáte, kdy jsem, smutná, kdy jsem nemocná a kdy mám dobrou náladu. Pořád mě sledujete, nic Vám neunikne. Já bych ale ráda, kdybyste místo toho, jaké mám zrovna nehty, nebo co mám právě na sobě, vnímali víc to, co říkám. A nejenom já, vězte, že i všichni mí kolegové, kteří tuto práci dělají, dělají ji pro Vás. Tuto  práci totiž nejde dělat pro peníze.

Ale musím Vám poděkovat za to, co všechno jste mě naučili, a není toho zrovna málo. Namátkou:

- Vím, že si musím hlídat zásoby kafe, čokolády a ibalginu.

- Díky Vám vím, že nejlepší je být sama sebou a na nic si nehrát. Je dobré zapomenout na všechny pedagogické poučky, protože vy nejste hloupí a poznáte, jaký je člověk doopravdy.

- Umíte mě vždycky rozesmát. Za to Vám opravdu velmi děkuji, protože ty chvilky, kdy vypustíte nějakou perlu a směje se celá třída, jsou tak strašně fajn! A pomáhá mi to dostat se z těch "depek" a pocitů marnosti (do kterých mě ovšem taky dostáváte Vy).

- Děkuji za všechny vzkazy a obrázky v písemkách, stejně tak za tajná, někdy i milostná, psaníčka a básničky, v tom klidně pokračujte dál. Těší mě to.

- Děkuji za to, že jsem nikdy nemusela jako učitelka řešit takové jevy jako jsou krádeže a šikana, vím, že většinou jste opravdu dobří lidé, kteří s ostatními vycházejí dobře a vědí, jak důležité je přátelství. Toho si vážím.

V čem byste se mohli zlepšit:

- Nosit do školy aspoň každý jednu propisku.

- Zapamatovat si každé ráno datum toho dne, které právě je.

- Psát y po tvrdých souhláskách a i po měkkých.

- Nezačínat sloh slovy: "Takže jak bych začal?" nebo "Tak já teda začnu."

- Neptat se, jestli je písemka na známky. (Vždycky je na známky!)

- Nelepit žvýkačky zespoda na židli.

- Víc čtěte. A kromě Metra a příspěvků na Facebooku a Instagramu (ne to opravdu není čtení!) zkuste třeba i knihu. Aspoň zkuste.

- Naučit se šeptat tak, abych to neslyšela přes celou třídu.

- Nechat někdy ty pitomý mobily v tašce a vnímat víc to, co se děje okolo Vás.

- Používat slova: "prosím, děkuji, omlouvám se".

- Zkuste být více samostatní a nenechte za sebe všechno řešit rodiče. 

- Nevymlouvejte se.

- Neopisujte z Wikipedie. Poznám to!

- Neopisujte od sebe navzájem. Poznám to! (A stejně Vám to nepomůže).

-  Přemýšlejte!

- Spoléhejte se na svůj rozum a nepřejímejte nekriticky cizí názory.

Nevím, kolik studentů jsem dosud učila, ale tipla bych si, že to číslo se pohybuje kolem jednoho tisíce. Tento dopis je určen všem studentům minulým, současným i budoucím.

Vaše Lucie Tykalová aka Tykalka, Tykča, Tyky (ostatní přezdívky se ke mně nedonesly :D)

P. S. Teď mi došlo, že asi studenty vůbec nebude zajímat. Ale kdyby to náhodou nějaký student dočetl až sem, ať mi dá vědět. Budu mít velkou radost!