Reaguji na proslov z předávání Českých lvů, který pronesla oceněná režisérka Daria Kascheeva, jehož smyslem bylo poukázat na konflikt sociálních rolí matky a tvůrkyně. Jako matka musím říct, že její obavy jsou opodstatněné.
Pokud jste proslov neslyšeli, k dispozici je třeba zde: https://www.youtube.com/watch?v=7G7pQtB3-68 Na sociálních sítích se ihned po přenosu řešilo, že režisér pořadu Michael Čech Dariu přerušil, což bylo označováno za buranství. V tomto bych se ho zastala, protože on je zodpovědný za dodržení stopáže pořadu, a tím pádem jenom dělal svou práci.
Ale ráda bych se podívala spíše na obsah sdělení. Daria zmínila strach a obavy z mateřství, které ve svých 37 letech logicky má. Jak sama řekla, stárnou jí vaječníky a ona řeší dilema, jestli se stát matkou a ztratit to, co doteď pracně budovala, svou kariéru. Ti, kteří s ní nesouhlasí, oponují tím, že jí přece nikdo nenutí dělat žádná rozhodnutí, což je ale podle mého názoru zásadní omyl. Jako žena moc dobře vím, že rozhodnutí, jestli se stanete, nebo nestanete matkou, řešíte v podstatě tak nějak už od puberty. Mateřství je přece jedním z hlavních smyslů našeho života. Stát, nebo nestat se matkou je alfa a omega ženského života, a proto pochybuji, že se najde nějaká žena, která to téma nikdy neřešila. Na rozdíl od mužů máme na to rozhodování, hledání vhodného protějšku, plození i rození dost omezený čas, z čehož možná pramení větší emotivnost ohledně těchto otázek a pocit tlaku od okolí i od sebe samých.
Poprvé jsem se stala matkou v sedmadvaceti (neplánovaně) a podruhé skoro v devětatřiceti (plánovaně). Samozřejmě, že jsem těsně před čtyřicítkou měla podobné obavy jako Daria. Mně tedy nešlo o kariéru, ale spíš o to, aby se nám to ještě povedlo, což se naštěstí stalo. Mám tedy mezi dětmi téměř dvanáctiletý věkový rozdíl asi i proto, že jsem po těch téměř dvanácti letech zapomněla, jak strašné ty první roky jsou.
Teď zmíním to, na co mě nikdo nepřipravil a o čem se v souvislosti s mateřstvím nemluví:
- Po porodu s vámi cloumají hormony, krvácíte a tečou z vás různý hnusy (čistí se děloha) - a to trvá nejméně šest týdnů.
- Při nočním kojení se cítíte jako nejosamělejší člověk na světě.
- Máte pocit, že nikdy nic nemáte hotového, i když v podstatě pracujete nonstop.
- Nevidíte žádný hmatatelný výsledek své práce.
- Budete se až do konce života bát o zdraví a život svého dítěte.
- Budete se bát, že pro vašeho muže už nebudete nikdy atraktivní.
- Vaše prsa budou na dlouhou dobu v podstatě bandasky na mlíko.
- Vaše dítě zdědí po vás obou jenom to nejhorší.
- Budou vás stresovat protichůdné rady (pra)rodičů z obou stran a nejvíc věty typu: "To za nás...My to taky zvládli a neměli jsme jednorázové pleny, automatickou pračku,..."
- Budete mít pocit, že ztrácite sama sebe, že se rozpouštíte ve všech těch stovkách drobností, které musíte každý den udělat.
- Budete chtít např. psát, číst, točit podcasty, dělat něco tvůrčího, cvičit apod... a prostě na to nebudete mít čas.
- Budete se muset vzdát všech těch nápadů, které vám víří v hlavě a které nikdy nezrealizujete, protože máte prostě děti.
- Nebudete nikdy sama - ani na záchodě.
- Až nastane ten den, kdy půjdete zpátky do práce, budete se jenom modlit, aby dítě neonemocnělo a nemuseli jste to zase vysvětlovat v práci a shánět za sebe náhradu (u mě suplování) a ono onemocní stejně vždycky v ten nejnevhodnější okamžik.
- Když budete mít dítě se zdravotními problémy (jako mám já), budete mít strach pokaždé v práci oznamovat, že zase potřebujete k doktorovi, že musíte jet na měsíc do lázní, a to i když máte vstřícného a chápavého zaměstnavatele (jako mám já), protože prostě chcete dělat svou práci dobře a nešidit ji, ale pro to dítě to taky přece chcete udělat, protože ono tu péči, doktora i lázně prostě potřebuje. Ale blbě se budete cítit tak jako tak.
- Budete muset myslet neustále na milion věcí, které je pořeba udělat, zařídit, nakoupit a váš "to do list" nebude nikdy prázdný.
- Budete si často říkat, jestli nejste blázen, protože budete dohromady cítit pocit velkého štěstí, bezpodmínečné lásky, ale také frustrace, vyhoření a absolutního vyčerpání.
Možná to teď vyznělo hodně negativně, ale já své děti miluju nejvíc na světě a v žádném případě nelituju toho, že je mám, protože bez nich by byla dvě místa doma prázná. Ale tu dobu, kdy byly malé (cca do dvou let), považuji z výše uvedených důvodů za nejstresovější období svého života, a to i přesto, že mám skvělého muže, který mi se vším pomáhá, a není to tak, jak je to ještě v mnoha rodinách obvyklé, že muž chodí do práce a na mně je péče o domácnost a děti.
A proto rozumím Darie a jejím obavám. Skloubit dohromady mateřství a kariéru je stres. Je to těžké. Ono je totiž těžké mateřství samo o sobě.
P. S. Věnováno Adámkovi, Aničce a Leošovi.
