Bezdětná. Zapšklá. Stará panna. Nemá smysl pro humor. Hysterka. Sadistka. Prostě vždycky kráva. To jsou nejčastější odpovědi na otázku: "Jak si představujete typickou učitelku?" v mém soukromém výzkumu.
Ráno vstanu, zakřupu svými revmatickými klouby, uvařím si kávu, posnídám chléb s máslem. Obléknu si svůj šedý, tvídový kalhotový kostýmek, pod něj kompresní punčochy na křečové žíly, ze saka mi vykukuje béžový rolák. Vlasy vyčešu do drdolu. Nasadím si brýle a trénuju před zrcadlem co nejpřísnější výraz, ba ne, nemusím nic cvičit, ten hrozivý výraz už mám trvale vepsaný do tváře. Vezmu rákosku a cvičně si s ní zašvihám, až to pěkně hvízdne. Škoda, že ji nemůžu použít doopravdy. A jak bych si to přála! To šílené napětí, které ve mně je, by se krásně uvolnilo.
Dobelhám se do školy. Ti smradi jsou všude a dokonce kouří před školou. Už teď mě štvou. "Co takhle pozdravit!" zakřičím na ně. "Brej den," pronese jeden z nich. "Doma tě nenaučili pořádně zdravit?" To je hrozné, ani neumějí odpovídat celou větou. V šatně je smrad a mumraj. Cestou odchytím dva nepřezuté a donutím je, aby chodili v ponožkách. "Vy jste taky nepřezutá," brání se jeden. "Co si to dovoluješ? Přečti si školní řád, strana 3."
Začínám učit, ve třídě hluk, studenti nejsou schopni utišit se, začíná mi tikat oko, ječím, nepomáhá to, začnu zkoušet, rozdám pět pětek, je to lepší. Mám pocit zadostiučinění. O přestávce slyším, jak si mezi sebou říkají, že jsem nepříjemná kráva. Jsem ráda, že se mě bojí. Vařím si další kávu a už na dveře kabinetu klepe nějaký otrava, vykážu ho ven. Co si to dovoluje mě rušit o přestávce? Odučím další hodiny, rozčilují mě mladší kolegyně, které se pořád hihňají v kabinetu. Však on je brzy ten smích přejde. Myslí si, že jsme tu na ně čekali, že nám to ukážou líp.To určitě. Do pololetí to vzdají. Odučím zbytek hodin, rozdám další špatné známky. Bolí mě v krku. Ti malí hajzlíci mě ještě připraví o hlasivky. Jdu na oběd, samozřejmě, že mě nikdo nepustí, musím předběhnout frontu. "Co se naučit být trochu gentlemani, pánové?" Nic neřeknou a smějí se. To je jejich odpověď na všechno. Nic jiného neumějí. Je dušená mrkev, trochu mi kápne na ten béžový rolák, rozhodí mě to. Po obědě vytáhnu ze šuplíku dobře schovaný rum a trochu si loknu. Nejde to přežít. Beru si hašlerku, aby to nebylo cítit. Odkroutím si ještě dozor, musím neustále někoho okřikovat a zouvat.
Odcházím domů. Uvařím si kávu a naleju si do ní rum. Opravuji písemky. Ale rozhodnu se udělat si pěkný večer. Na ČT Art dávají koncert vážné hudby. Obleču si slavnostní kostým (tentokrát se sukní) a posadím se před televizi. Když už si nemohu dovolit vstupenku na opravdový koncert do Rudolfina, užiju si to alespoň takhle. Koncert je krásný, osuším slzy a převléknu se do květované flanelové noční košile po babičce. Sundám si zubní protézu, odložím ji do skleničky, a pokouším se uklidnit roztikané oko. Říkám si, že na 36 let jsem trochu opotřebovaná, ale kdo to má tak těžké jako já? Chvíli přemýšlím, že si ještě zaházím šipkami do fotek těch největších darebáků, ale bolavé klouby už mi nedovolí vstát. Nechám to na ráno. Doufám, že se mi bude zdát o Janu Amosovi Komenském, v horším případě alespoň o Marii Terezii.
..........................................
Myslím, že podobné představy o životě učitelek má mnoho lidí. Dokazují to následující ohlasy na můj předchozí článek Čeští chlapečkové aneb Generace mamánků nastupuje:
"Učitelky nerozumí mladým lidem."
"Tohle, že má vychovávat dnešní mládež? Promiňte, ale jste úplně mimo."
"Ať učí muži, hysterické dámy, nechť odejdou do důchodu, bez ohledu na to, kolik jim je let."
"Mluvíte a píšete jak učitelka, a ty jak známo vědí o životě skutečných chlapů kulové."
"Doporučuji vám, abyste si vrzla, chápu ale, že učitelky mají sex maximálně jednou za 10 let, kdo by na ně taky vlezl, že? Přesto vám ale doporučuji sex, nebudete tak zapšklá."
"Učitelky vždycky byly hysterky a vždycky budou."
Zajímavé je, že tyto představy jsou vždy adresované učitelkám-ženám. Muži-učitelé jsou považováni za spásu, která vyřeší všechny problémy přefeminizovaného školství (částečně souhlasím).
Ale uvedené citace jsou jenom špičkou ledovce, jsou to názory napsané přes internet prostřednictvím sociálních sítí. A hodnotí učitelky podle převládajících stereotypů. To je pořád ještě úsměvné.
Závažnější je ovšem názor (vycházející však právě ze zmíněného stereotypu), že učitel (teď myslím obě pohlaví) je vlastně jen jakýmsi robotem, který předkládá fakta, nic nedělá, má pořád prázdniny a nic si nezaslouží, hlavně ne peníze. Platíme ho přece z NAŠICH daní. Zdá se mi, že tato myšlenka je ve společnosti bohužel dosud hluboce zakořeněna. Nízká společenská prestiž a nedostatečné finanční ohodnocení (byť je spravedlivé dodat, že platy se za poslední tři roky několikrát zvedly) je podle mého názoru největším problémem současného českého školství. A víme všichni, že těch problémů má mnohem více. I přesto si však myslím, že české školství je v rámci možností na velmi dobré úrovni. Bude-li však motivující finanční ohodnocení a kvalitní učitelé nebudou odcházet do soukromého sektoru a učitel bude osobnost hodná autority a respektu, prospěje to nám všem. Všichni chceme pro své děti to nejlepší, ne?
Profese "učitelka" je však téměř vždy považováno za něco nenormálního. Vždy, když někde prozradím své povolání, vyvolá to údiv. Reakce jsou obvykle tři, buď mě litují (ještě více však mého partnera), nebo nekomentují nahlas nic a v duchu si pravděpodobně říkají: "aha, hysterka", což poznám podle výrazu ve tváři. Třetí obvyklá odpověď je: "Ale vy na to vůbec nevypadáte!", a s tím nevím, co si počít, protože si nejsem jistá, jestli je to kompliment, nebo jestli vypadám neinteligentně.
Učitelky opravdu většinou nejsou hysterické krávy. A snaží se vašim dětem něco dát. Velmi se snaží. Přesto si ale mohou zatím maximálně říct: "Jsem učitelka, kdo je míň?"
Věnováno učitelkám a učitelům, kteří poctivě a s láskou vykonávají svou práci.
P. S. A to oko mi opravdu tiká. A toho kafe taky piju hodně. Ale bez rumu. Zatím.
