Jóga mě dost nervuje

S přicházejícím jarem mám vždy potřebu začít s nějakým sportem. Letos jsem se rozhodla, že vyzkouším jógu. Vyrazila jsem tedy na lekci pro začátečníky s tím, že se zklidním a vyženu stres z hlavy. Trochu jsem se ale spletla...

Nejsem žádný sportovec, ale pohyb mám ráda. Hodně chodím a ráda jezdím na koloběžce, což je podle mě výborný a přitom zábavný pohyb, při kterém je zapojené celé tělo. Občas plavu, to tedy hlavně v létě, a někdy si s dcerou zajdeme zaskákat na trampolíny.Taky miluju spinning, ale dlouho jsem na něm nebyla, tak jsem si říkala, že po zimě začnu s něčím klidnějším.

S lahví vody, bosa, v tílku a legínách jsem vstoupila do tělocvičny (říká se tomu tak ještě?) a zařadila se do druhé řady, protože nesnáším, když na mě při cvičení někdo civí. Jsem si vědoma toho, že to nemusí být příjemný pohled. Vyděsilo mě osazenstvo tělocvičny, převážnou část tvořily bioženy (už od pohledu) v těch nasrávacích (omlouvám se, ale nevím, jak se tomu správně říká) lněných kalhotách a lněných halenách (sorry jako, ale to má být nějaký cvičební úbor?), potom tam byli dva pěkní, urostlí mladíci, kteří vypadali, že sportem tráví minimálně 20 hodin denně. Tato sestava byla doplněna dvěma seniorkami, které vypadaly, že tam jsou omylem, což mě dost uklidnilo, tak jsem se zařadila k nim, co nejdál od svalovců. Byla to ovšem marná snaha, jak jsem později zjistila, protože tělocvičnu obklopovala zrcadla, která byla dokonce i na stropě, takže kdo chtěl, viděl všechny ze všech úhlů. Bohužel jsem viděla tím pádem i sama sebe zezadu!!!

Paní cvičitelka byla sympatická žena přibližně mého věku, ta byla fajn. Začalo se cvičit, naštěstí názvy lámající jazyk, jako jsou např. mardžarjásana nebo vadžrásana (to jsem si teď vygůglovala, nemyslete si, že si to pamatuju) překládala do přijatelnějších názvů jako pozice kočky, tygra a mnoha dalších zvířátek. První problém nastal, když cvičitelka požadovala, abychom měli neustále zavřené oči a každý cvik prodýchávali. Já jsem neustále oči otevírala a koukala, co se děje okolo. Nesnáším mít zavřené oči, pokud nespím, a ještě víc nesnáším, když mě někdo nutí, abych je měla zavřené. Vždycky jsem je rychle a nenápadně otevřela, ale cvičitelce to nikdy neuniklo, nechápu, proč ona nedodržovala své vlastní pokyny... a říkala, ať ty oči zavřu. To už jsem začínala být lehce naštvaná. Každý cvik byl ale únavně pomalý a setrvat v pozici několik minut mě už vyloženě obtěžovalo a můj pocit naštvání se stupňoval. 

Ten pocit, že se účastním něčeho, co má atmosféru podobnou pohřbu, byl umocněn ještě nějakou relaxační hudbou, která by uspala i nebožtíka. Zlaté výchovné koncerty v kostele sv. Šimona a Judy, které nás otravovaly celou základku! Měla jsem vyloženě chuť vyskočit, tlesknout a zařvat: "Tak to rozjedéééém, ať to tady trochu žije!!!" Představte si, že ta lekce měla mít 90 minut (za tu dobu se stihlo asi tak 5 cviků) a na hodinky jsem se prosebně koukala už po 10 minutách, pocitově však lekce trvala asi tak 360 minut. Naštěstí si někdo při "pozici hora" zřejmě uprdnul nebo nevím, co to bylo za zvuk... Měla jsem totiž výjimečně oči zavřené, protože při pozici hora máte ruce na zemi a zadek nahoře a já byla v té druhé řadě... Každopádně od okamžiku, kdy se ten tajemný zvuk ozval, už mi to začalo připadat vtipné a dusila jsem v sobě smích. Zdálo se mi naprosto absurdní, že jsem s partou cizích lidí v tělocvičně a vystrkujeme na sebe zadky, musíme mít zavřené oči a dýchat nahlas jako psi (to mi zase asociovalo porod, ještě, že jsme nemuseli mít vyplazený jazyk). Stejně to bylo k nepřežití. Odcházela jsem úplně vystresovaná a naštvaná, že jsem promarnila 90 minut mého drahého času, ale s úlevou, že jsem něco tak nudného přežila. Uvědomuji si, že jóga nemůže za to, že se nedokážu zklidnit a relaxovat nějak normálně. Určitě je to fajn cvičení, ale není to nic pro mě.

Vzpomněla jsem si na svou milou kolegyni a kamarádku Karolinu, která mi říkala, že taky nedokáže udržet zavřené oči. Takže Kájo: "Máš recht! My dvě budeme mít oči vždycky otevřené!!!"

Zlatý spinning! Sportu zdar!