Jak jsem si poplakala u Českého slavíka

Již několik let jsem Českého slavíka nesledovala, protože vítězové byli vždy stejní: Lucie Bílá, Karel Gott a Kabát, ani jeden interpret není zrovna podle mého gusta. Ale včera mi to zrovna vyšlo, tak jsem Slavíka zkoukla.

Čekala jsem leccos, ale ani náhodou jsem neočekávala takovou emocionální smršť. Nevím, jak tomu bylo v minulých letech, ale letos podle mě nemohlo zůstat ani jedno oko u obrazovky suché. I když přiznávám, že já jsem extrémně dojímavý typ a pláču dojetím při pohledu na miminko či zvířecí mláďátko. Ani vám nebudu říkat, co se mnou dělají filmy jako Zemřít mladý nebo Než jsem tě poznala.

Úvodní hudební vystoupení Marka Ztraceného Léto 95 mě příjemně nostalgicky naladilo, vzpomínala jsem na svá gymnaziální léta, která odstartoval právě letopočet v názvu písně. Text se mi moc líbil. Během večera se hlasovalo pro Objev roku. Tam jsem fandila Pokáčovi, což je neuvěřitelně nadaný písničkář, jehož texty jsou podle mého názoru geniální. Sice má vizáž islámského fundamentalisty, ale je vždy vtipný a zábavný. Všem doporučuji ke zhlédnutí jeho ukulele minisongy (zhlédnutím vždy zachráníte mláďátko!) nebo jeho živá vystoupení na Instagramu. Je to super! Můj favorit sice nevyhrál, kategorii ovládli Mirai, jejichž píseň Když nemůžeš, přidej musí znát snad každý. Navíc je inspirována Emilem Zátopkem, a to se mi moc líbí, že jeho odkaz a známé motto v názvu písně žije i v dnešní pop music. Mám ráda, když si vážíme svých předků, významných osobností a  historie obecně (a přiznejme si, že my, Češi, v tom nejsme příliš dobří). Frontman kapely Mirai má navíc japonský původ, tím pádem exotický zjev a krásně sametovou barvu hlasu. Pokáč je ale Pokáč. Ale co už. 

Vystoupení Jakuba Děkana s písní Děda bylo taky povedené, i když na interpretovi byla znát nervozita. Píseň je napsaná pro zemřelého dědečka a má velmi dojemný text.... A já ronila první slzy. A to ty nejtěžší kalibry teprve měly přijít. Anna K., která patří k mým oblíbeným interpretkám a jejíž živé koncerty nemají chybu, se svěřila se svým bojem s rakovinou. Věcně, nepateticky, o to víc to na mě zapůsobilo. Dalším dojákem bylo vystoupení Markéty Konvičkové věnované hvězdám, které letos odešly do hudebního nebe. Konvičková zpívala nejznámější píseň Věry Špinarové Jednoho dne se vrátíš, i když jsem v jejím projevu postrádala trochu něhy, zvládla to se ctí. A mně se spustil další proud slz, zvlášť, když během jejího vystoupení se promítaly tváře těch, kteří již s námi nejsou. 

Ewa Farna vystoupila s písní Vánoce na míru, hudební doprovodem jí byl  dětský sbor - děti a Vánoce, kdo by neuronil slzu? Další emočně náročná situaci přišla s Karlem Gottem, nevím pokolikáté vyhrál Slavíka, ale i když jeho hudbu neposlouchám (s výjimkou Stokrát chválím čas a Trezoru), výhru mu přeju. A to hlavně proto, že je pokorný, skromný a z každého jeho slova je vidět, jak si váží svých fanoušků i svých mladších kolegů. Největším dojákem však bylo poslední vystoupení Marty Kubišové před ukončením její pěvecké kariéry. Zazpívala Modlitbu pro Martu, symbol odporu proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy, ale také symbol svobody a odporu proti totalitě. Dojatí museli být všichni, publikum aplaudovalo vestoje. Kéž bychom takových lidí s pevnými názory, kteří neuhnou před nátlakem, měli víc. Celý večer by byl velmi příjemný s přesahem k historii a apelem k těm (podle mě) správným hodnotám, avšak nic nemůže být dokonalé. Skvrnou na kráse večera bylo druhé místo kapely Ortel, jejichž plytké texty, xenofobní ladění, rádoby chlapácký projev frontmana a působení na ty nižší pudy v nás opravdu nevnímám jako umění. Navíc neznám žádného inteligentního fanouška této skupiny, jestli existují, tak se omlouvám, ale děsí mě, kolik lidí pošle hlas něčemu takovému. To zlatí Kabáti a Lucie Bílá!

Znám mnoho interpretů, kteří by si Slavíka zasloužili víc než tento "mainstream" vybíraný lidovým hlasováním. Ale přesto jsem byla s večerem i s interprety spokojená (až na Ortel).