Stála jsem na nádraží a nervózně přešlapovala ze strany na stranu. Poznám ji vůbec? Jak moc se po těch letech změnila? Budeme spolu o tom mluvit? Hlavu mi zaplavilo tolik otázek. Nemohla jsem se ubránit všem těm bolavým vzpomínkám.
,,Tvoje sestra je prodejná zlatokopka. Jsem rád, že odešla, jinak bych ji musel vyhodit sám.” řekl nemilosrdně, ale zdál se být rozrušený. ,,Zradila mě. Dělal jsem pro ni první poslední, vynakládal jsem tolik energie, abych jí pomohl a ona si jen tak odejde. Jen tak si skončí. Je to nevděčná poběhlice.” pokračoval a ani se nepokoušel skrývat vztek. Věděla jsem, proč sestra skupinu opustila a neměla jsem ji to za zlé. Rozhodla se sama, i když mi to přišlo jako bláznivé rozhodnutí. Ještě před jejím odchodem se zdálo, že je mu velmi blízko a že v ní vidí potenciál. Všichni jsme po něčem takovém toužili. Každý chtěl být ten vyvolený, který s ním bude třeba jen na pár minut sám nebo kterému řekne informaci, o níž ostatní nevěděli. Každý kousíček jeho pozornosti se počítal. Sestra byla zvaná na setkání, o kterých se mně samotné mohlo jenom zdát. Byla jednou z vybraných. Zlepšilo se tím i její postavení v naší rodině. Čím mu byla blíž, její názory a myšlenky měly větší váhu a hodnotu.
Nerozuměla jsem, proč se to všechno rozhodla zahodit. Tolik lidí by chtělo být na jejím místě. Jeho rozpalovala doběla myšlenka, že pro ni bylo něco nebo někdo přitažlivější než on. Možná ho i děsila představa, že by se tímto krokem mohli někteří další inspirovat.
Po pár měsících od sestřina odchodu jsem sebrala všechnu odvahu a zeptala se ho, zda se s ní budu moci vidět. ,,Ty to asi pořád ještě nechápeš. Tvoje sestra už je ztracená. Je na druhé straně. Temné síly si jí vzaly. Skončí hodně špatně. Uvidíš. Brzo uvidíš.” řekl zprvu tvrdě, ale poté jeho přísnou tvář znovu vystřídal mírný úsměv.
Sestra se stala vyhnancem a to, jak ji temné síly mají ve své moci, nám opakoval v průběhu těch několik let stále dokola. Sama jsem se po nějaké době rozloučila s myšlenkou, že jsem někdy měla sestru. Máma se rozloučila s myšlenkou, že někdy měla dceru. ,,Sama si vybrala.” opakovala si, aby ten smutek, který nikdy nezmizí, alespoň na chvíli utišila. Mluvit nebo se setkat s vyhnancem by znamenalo stát se vyhnancem, a to si nikdo z nás nemohl dovolit. Navíc už jsme v tom měly praxi. Já už neměla babičky, dědy, tety, strýce, bratrance, otce. Máma neměla matku, otce a mnoho dalších. Začala se z toho stávat skoro denní rutina.
V průběhu těch let jsem se začala bát, že jednou dopadnu jako moje sestra. Přesvědčil mě, že nikdy neměla šanci stát se lepším člověkem.
Říkával: ,,Vždycky v ní ta temnota byla, zkoušela s tím bojovat, ale já jsem už od začátku věděl, že je to marný.” Děsila mě myšlenka, že všechna ta moje duchovní práce je jenom iluze. Co když už předem nemám šanci? Všichni z naší rodiny jsou k ničemu, jsou ztraceni. Co když to máme prostě v krvi? Co když jsem jako moje sestra? Je to v nás?
Když jsem mu o mém strachu z rodinné nicoty konečně řekla, stačilo jen pár jeho slov, aby se všechny moje obavy rozplynuly: ,,Co zase blázníš? Ty se nemusíš vůbec bát. V tobě je dobro, je to z tebe cítit. Sama to moc dobře víš. Jsi úplně jiná. Proto ti nikdo z rodiny nerozumí. Nikdy nebudeš jako oni. Budeme na tom spolu pracovat.”
