Už uběhlo několik měsíců od jeho zmizení. Nevěděla jsem, co se děje. Netušila jsem, proč je najednou pryč. Pravidelná sezení se zrušila. Měli jsme čekat, co bude dál. Nikdo mi nic neřekl a já jsem byla den ode dne zoufalejší.
Nevěděla jsem, co dělat. Potřebovala jsem jeho podporu, rady a pocit, že na mě dohlíží. Můj život přestával dávat smysl. Jediné, co mě drželo nad vodou byla myšlenka, že se k nám brzy vrátí a že na nás dohlíží a léčí nás z dálky. Schovávala jsem si peníze za každé sezení, které neproběhlo a doufala jsem, že mu tu obálku plnou peněz budu moci brzy předat osobně. Strašně moc mi chyběl. Kdybych napsala, že byl pro mě jako člen rodiny, nebyla by to pravda. Znamenal pro mě mnohem víc. Pár dní po Vánocích mě kontaktoval táta. Byla jsem vzteky bez sebe, nerozuměla jsem, proč mě konečně nenechá na pokoji.
,,Slyšel jsem, co se stalo. Tak jsem jen chtěl vědět, jestli jsi v pořádku.” řekl bez pozdravu.
,,Nevím, o čem to mluvíš.” odvětila jsem stroze.
,,Doneslo se ke mně, že léčitel zemřel. Vím, co pro tebe znamenal.” pokračoval.
Nemohla jsem uvěřit tomu, co říká. Rychle jsem zabouchla dveře a snažila se popadnout dech. Krev se mi nahrnula do hlavy, všechno bylo v mlze.
,,Ne, to není možný. Není to možný. Ne, ne, ne, ne, ne!” opakovala jsem stále dokola. Přišla jsem si najednou tak slabá. Moje tělo přestalo fungovat. Sesunula jsem se k zemi a propukla v nezastavitelný pláč. Byla jsem si jistá, že tohle nepřežiju, že je tohle můj konec.
Když přišla máma, našla mě schoulenou na zemi. Nebyla jsem schopná komunikovat. Dokázala jsem se ze sebe dostat jen jedinou větu: ,,Chci umřít, nemůžu tu být bez něj.”
