Richardova holčička

,,Lucie, vždyť ti to říkám. Tys byla úplnej magor! Nedalo se s tebou vůbec mluvit.” odvětila stroze, aniž by brala nějaký velký ohled na moje city. Vzpomněla jsem si, že jsem to na ní měla vlastně docela ráda.

Najednou mi začalo dávat smysl, proč na mě nikdy neměla čas, přestože jsme byly před lety nerozlučné. Nemohla jsem jí to mít za zlé. Nebrala jsem si to nijak osobně. Vlastně jsem tomu zpětně docela rozuměla. 

,,Ale teď, když jsi zase normální, jsem moc ráda, že se zase můžeme vídat. Vlastně jsi mi vážně chyběla.” pokračovala dál a dokončila tak svoji myšlenku. 

Ještě před rokem by pro mě slovo normální byla urážka. Nechtěli jsme být normální,
chtěli jsme být jiní. Lišit se od normálu. Teď jsem ale vůbec nevěděla, co si o slovu normální myslím. Pořád jsem byla Richardova holčička a v tom staronovém velkém světě jsem byla naprosto ztracená. Čí budu teď? V hlavě mi neustále vyskakovaly staré myšlenky a předsudky. Ještě pořád nešlo ten automat zastavit.

Normální svět, který se mi najednou otevíral, se mi líbil i nelíbil. Postrádal smysl, pevná pravidla, vyšší cíle a jistotu. Ale nabízel něco, co jsem před lety dobrovolně odevzdala. Svobodu.