,,Lucko, vždyť víš, že nám říkal, že už to brzy přijde. Lidstvo čeká záhuba. Svět zanikne. Copak nerozumíš tomu, co tě čeká, pokud budeš takhle pokračovat?” zeptala se mě máma naléhavě.
Bylo mi sedmnáct, seděla jsem na své posteli v pokojíčku, který jsem považovala za mé jediné útočiště před všemi těmi řečmi o energiích, vyšších sférách bytí a především o něm - léčiteli, který najednou zasahoval do všech našich životů. V té době jsem mu nedůvěřovala a nenáviděla ho za to, že mi sebral celou mojí rodinu. Vedla jsem proti němu vnitřní vzpouru a stala se tak černou ovcí rodiny. Abych všem ukázala, že on nade mnou nemá žádnou moc a nechci se do ničeho z toho zapojovat, demonstrativně jsem porušovala všechna pravidla a doporučení, která od něj přicházela.
,,Pokud se budeš dál takhle chovat, nezbyde nám nic jiného než tě tu nechat.” pokračovala máma dál, když viděla, že na její slova nijak nereaguji. Její věta mě překvapila, netušila jsem, o čem to mluví. Tázavě jsem na ni pohlédla. Máma si mého pohledu všimla a dodala: ,,Až tenhle svět skončí, což bude brzy, tak my, bytosti, které se duchovně vyvinuly na vyšší úroveň než ostatní, odletíme na Pandoru, ostrov mimo tento svět. Tam budou naše duše konečně spokojeně žít. Mrzí mě to, ale s tím, jak se chováš, tě tady budeme muset nechat. Nebyla bys vpuštěna. My odletíme a ty tu zůstaneš sama. Nevím, co se s tebou stane.” poslouchala jsem, co mi říká a nemohla jsem tomu uvěřit. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo.
Zlo, podle sektářského myšlení, má v rukou všechny lidi vyjma členů společenství. Toto zjednodušené myšlení, které rozděluje černobíle svět na dobro a zlo, ulehčuje členům sekty snést odmítavý postoj společnosti. Podle svého mínění mají jedině oni pravdu a jedině oni budou u posledního soudu patřit k těm, jež budou vpuštěni do ráje.
