,,Ten tvůj táta, to je ale idiot, viď?” řekl mezitím, co jsem si sedala na gauč k ostatním. Nebyla jsem si jistá, jestli chci mého tátu nazývat idiotem, ale přesto jsem kývla na znamení souhlasu.
,,Je úplně blbej a ty bys byla taky blbá, kdyby ses s ním ještě někdy viděla.” dodal ještě a svoji větu zakončil jeho typickým smíchem. Věřila jsem, že čte všechny moje myšlenky a že ví o těch probdělých nocích, kdy mi vzpomínky na tátu nedaly spát. Styděla jsem se při představě, že ví o tom, že stále nejsem dost imunní vůči všem těm pocitům.
Po tom, co se naši v mých šestnácti rozvedli, jsem s tátou přes tři roky nemluvila. Zničehonic mi přestal odpovídat na zprávy a brát telefony. Se sestrou se ale vídal dál. Bral ji do kina i na dovolenou. Po letech se mi ozval a pozval mě na čaj.
Když jsme se sešli, nemohla jsem ho poznat. Vypadal jako úplně jiný člověk. Snažil se působit klidně a vyrovnaně, ale jeho rozklepané ruce ho prozrazovaly.
,,Nechtěl jsem tě tenkrát opustit. Žádný otec by nechtěl opustit svoji dceru. On mi to přikázal. Řekl mi, že to tak bude pro tebe lepší, že je to jediná šance, jak tě můžu zachránit. Byla jsi tak ztracená. Chtěl jsem jenom, aby ses měla dobře.” vysvětloval rozrušeně. Pozorovala jsem ho a jediné, co jsem cítila, byla lítost a opovržení.
,,Tohle on by nikdy neudělal. Nevěřím ti ani slovo.” řekla jsem sebejistým hlasem. Měla jsem pocit, že mě k tomuhle člověku už vůbec nic nepoutá. Opustil mě, když jsem ho nejvíc potřebovala a on má ještě tu drzost, vymlouvat se a lhát o jediném člověku, který při mě stál. Říká takové věci jen proto, že ho vyhodil ze skupiny. Už nemá, co ztratit, pomyslela jsem si.
Když otec viděl, jak jsem neoblomná, jeho ruce se rozklepaly ještě víc. Do očí se mu hrnuly slzy. Přesto pokračoval: ,,Byla jsi ke mně tak připoutaná. Až nezdravě jsi ke mně vzhlížela. Tohle byla jediná možnost.”
Po těchto slovech jsem se zvedla a odešla. Už nemám tátu a on nemá dceru, pomyslela jsem si.
Když jsem později o tomto setkání mluvila s ním, velice se u toho bavil.
Několik minut se jen smál jeho typickým hlasitým smíchem, párkrát na mě mrknul a nakonec jen dodal: ,,No vidíš, pěkně ses toho idiota zbavila a žádný zbytečný emoce k tomu. Ty máš vážně potenciál!”
Taková pochvala mi vykouzlila úsměv na tváři. Byla jsem na sebe pyšná.
O probdělých nocích plných slzy a vzpomínek na tátu jsem mu pro jistotu neřekla.
