Měla jsem stažené hrdlo. Nebyla jsem schopna ze sebe vypravit ani slovo. V místnosti byli všichni – máma, babička, strejda, sestra a teta. Stála jsem v rohu místnosti a čekala až tenhle zničující rituál skončí.
,,Vždycky ses chovala jako poběhlice. Jsi špinavá. Je mi z tebe zle.“ pokračoval a mně se začaly kutálet slzy po tváři. Už jsem to nedokázala udržet. S každým jeho slovem jako bych se propadala hlouběji do tmy. Styděla jsem se za sebe. Nenáviděla jsem ho. Nenáviděla jsem sebe.
,,Tak tady přede všemi řekni, co jsi dělala. Řekni, jaká doopravdy jsi. Všichni chlapi můžou být rádi, že budou mít od tebe pokoj.“ pokračoval. Nikdy nekřičel, nemusel. Jeho slova a to, jakým způsobem je používal, vždy stačilo. Sklonila jsem hlavu ještě níž a propukla v nezastavitelný pláč. Cítila jsem na sobě pohledy celé mojí rodiny. Máma to vše poslouchala. Byla shrbená a koukala do země. Připomínala mi hadrovou panenku. Zpětně si říkám, že byla především ráda, že tuhle sodu dneska nedostává ona. Snad se jí ulevilo, když jí došlo, že dneska není řada na ní.
Každý z nás cítil úlevu ve chvíli, kdy se zaměřil na někoho jiného než na něj. Už jsme nejspíš ani nebyli schopni cítit lítost nebo s tím druhým soucítit. Prostě jsme si oddechli, že tentokrát je chyba v někom jiném. Časem si každý na tyhle scény zvykl. Slzy a hysterický pláč ostatních nás skoro nechával chladnými. Byli jsme přesvědčení, že je to tak správně, že si to daný člověk zaslouží. Ale tak, jak tvrdě jsme pohlíželi na ostatní, tak jsme přistupovali i sami k sobě.
Naše tresty jsme přijímali. Přestože nám nadával do povalečů nebo poběhlic, věřili jsme, že nám to pomáhá, že díky tomu budeme lepší. Věřili jsme, že má pravdu.
