KGBéla. Neuvěřitelný příběh maďarského europoslance

Béla Kovács v dospělosti zjistil, že je adoptovaný a jeho pravým otcem byl ruský voják. Vzal si agentku KGB, špehoval pro Rusko a byl deset let europoslancem.

V zimě roku 1960 se mladé dívce C., žijící na maďarském venkově, narodil zdravý chlapec. Miminko bylo plodem utajené známosti a jeho otcem byl ruský vojenský důstojník sloužící na sovětské základně nedaleko vesnice.

Bylo v zájmu všech, aby dívka porodila v anonymitě hlavního města, a pod nátlakem okolí udělala mladá žena to nejbolestivější rozhodnutí, jaké může matka učinit: vrátila se domů sama, zatímco její novorozené dítě bylo odvezeno do sirotčince.

O pět měsíců později chlapečka adoptovali bezdětní manželé Béla a Erzsébet Kovácsovi. I když šlo o tzv. uzavřenou adopci, vychovatelé v domově jim řekli, kdo je chlapcova matka a kde žije.

Béla Kovács starší a jeho žena se rozhodli, že synovi, který dostal jméno „Béla“ po adoptivním otci, tuto skutečnost nikdy neprozradí. Úzus tehdy nebyl tak jednoznačně nakloněný tomu, aby se adoptivním dětem tato informace podávala už od nejranějšího dětství, jak je dnes zvykem.

Dnes jsou kasárna, kde ruský otec Bély Kovácse mladšího sloužil, zchátralá a opuštěná. Z obytných budov na pozemku byly zrekonstruovány pouze panelové domy, v nichž kdysi bydleli vojáci.

V jednom z těchto paneláků C. stále žije, nebo přinejmenším žila v době, kdy se po ní vydal pátrat maďarský novinář András Dezső. Že s novináři mluvit nechce, vzkázala po svém vnukovi, z čehož je zřejmé, že C. později měla další děti a na svého prvorozeného syna, kterého dala k adopci, chtěla pokud možno zapomenout.

Béla Kovács starší, který v té době také ještě žil, byl k novinářům sdílnější.

Tokio

V době, kdy měli malého Bélu, pracoval jeho adoptivní otec ve státním pohostinství (maďarská obdoba československého RaJ), kde při nezaviněné nehodě přišel o jeden prst. Byl nucen vzít si půlroční nemocenskou, a když se do podniku vrátil a nedohodl se s ředitelem na odškodnění, podal výpověď.

Pak si našel práci na Ředitelství zásobování diplomatických sborů (DTEI), kde měli za úkol udržovat domácnosti diplomatů, kteří byli na zahraničních misích.

Jednalo se o důvěrnou práci, protože většina těchto zaměstnanců byla dříve či později vyslána do ciziny, aby pomáhala diplomatům na maďarských ambasádách jako vrátní, údržbáři nebo kuchaři. Před přijetím do DTEI byl proto každý potenciální zaměstnanec podroben rutinní prověrce, aby se zjistilo, zda není západním špionem.

Maďarská rozvědka v té době sdílela veškerou dokumentaci s KGB, ale informace o civilních zaměstnancích ambasád jistě nepatřily mezi ty nejžhavější.

V roce 1976 byli Kovácsovi vysláni do Japonska. Na maďarském velvyslanectví v Tokiu Béla Kovács starší působil jako údržbář, jeho žena diplomatům vařila a jejich syn, Béla mladší, navštěvoval střední školu.

Béla Kovács starší jako domovník nebudil velkou pozornost; Maďaři žijící v Japonsku a udržující kontakt s maďarským velvyslanectvím v té době si jeho jméno nepamatovali. Přesto ho muselo znát hodně lidí, protože otevíral bránu těm, kteří si přicházeli na velvyslanectví vyřídit své záležitosti.

Manželé Kovácsovi skoro neopouštěli areál velvyslanectví, zatímco před jejich adoptivním synem se otevřel celý svět: navštěvoval americkou střední školu, učil se japonsky a anglicky, našel si přátele a poznal spoustu nových lidí.

Rodiče nedrželi dospívajícího chlapce pod přísným dohledem, a podle otce Béla „ráno odcházel a večer se vracel“. Neměli tušení, co celý den dělal a s kým se setkával.

To, že má syn má o sedm let starší ruskou přítelkyni, se Kovács starší dozvěděl, až když blondýnka Světlana hledala svého přítele na ambasádě. Když se Kovács starší zeptal, odkud zná jeho syna, odvětila, že se potkali ve škole. V té době už Béla mladší navštěvoval Americkou univerzitu v Tokiu.

Kovács o synově přítelkyni věděl jen málo a podle vlastního přiznání se o tom, co Světlana ve skutečnosti zač, dozvěděl od maďarského zpravodajce těsně před návratem rodiny do Maďarska v roce 1980.

Světlana Omija

Podle vyprávění samotného Bély Kovácse se se Světlanou seznámili v roce 1979 na výletní lodi, kde jim bylo administrativní chybou přiděleno stejné lůžko. Byla to láska na první pohled, hned zahořeli vzájemnou vášní.

Sovětská občanka Světlana podle Bély v Japonsku pracovala jako moderátorka ruskojazyčného televizního pořadu japonské veřejnoprávní televize. Podle Kovácse se vzali v roce 1986.

Problém byl v tom, že Světlana už v té době přinejmenším jednoho manžela měla.

Článek, který novinář Dezső položil na stůl Bélovi Kovácsovi v jeho štrasburské kanceláři, vyšel v létě 1975 v japonském deníku Mainiči šimbun.

Útržek pojednával o manželství jednadvacetileté Světlany a Japonce Omiji Massanoriho. V té době byl sňatek s cizincem v Japonsku stále považován za velkou kuriozitu hodnou novinového článku. Massanori a Světlana se podle článku vzali v roce 1975 krátce poté, co se seznámili na univerzitě v Moskvě.

„Po těžkopádném a zdlouhavém procesu, jakmile obdržela výjezdní povolení, Světlana opustila Sovětský svaz, aby následovala svého manžela, který se oddán své práci vrátil do Japonska dříve a trpělivě čekal na svou ženu. Společně žijí životem novomanželů v Gamagori. Světlana stále chodí do školy. Už získala všechny potřebné kredity a právě teď pracuje na své diplomové práci. Protože veškerou pozornost věnuje studiu, učení japonštiny musí jít prozatím stranou. Momentálně Světlana neumí ani slovo japonsky a pár komunikuje výhradně rusky. Z bytu téměř nevychází. Ráno, když manžel odejde do práce, tráví čas studiem. Když je unavená, poslouchá sovětskou hudbu. Den co den se řídí stejným rozvrhem,“ píše se v článku.

I Massanori byl svého druhu významným člověkem: zabýval se jaderným výzkumem a působil v Kazachstánu jako zaměstnanec vládní Japonské agentury pro mezinárodní spolupráci.

„Teď mám na svou ženu také několik otázek,“ reagoval tehdy ještě europoslanec Béla Kovács na zmíněný japonský článek. Přiznal, že Omiju Massanori zná, seznámila je prý Světlana, ale tvrdil, že o jejich manželství neměl tušení. Ale manželé byli a právně vzato jimi stále jsou.

Světlana však měla ještě třetího manžela.

Světlana Schön

V polovině 80. let už žena pravidelně používala pas vystavený na jméno Světlana Schön. V roce 1983 - tedy již v době, kdy žila s Bélou Kovácsem a byla vdaná za Massanoriho - se provdala za Rakušana Maria Schöna.

Schön byl v té době členem rakouského podsvětí. Jeho jméno se poprvé objevilo v soudničkách roku 1979; tehdy mladistvý Schön, který si žil na vysoké noze, byl členem násilnického gangu lupičů, který se podle policie „nezastavil před ničím“.

Muž se oženil s řadou východoevropských žen, samozřejmě za úplatu. Byla to však manželství vesměs na papíře. Ve společnosti Světlany ho nikdy nikdo neviděl a Světlana si mladého kriminálníka vzala jen kvůli rakouskému pasu a jménu.

Když tedy Světlana v roce 1984 získala rakouské občanství, okamžitě se rozvedli a Schön se oženil s jakousi Polkou. Není zřejmé, zda věděl, že sňatkem se Světlanou vlastně obchoduje s KGB, ale pravděpodobně mu to bylo jedno. Jeho hrob se nachází na vídeňském ústředním hřbitově. Zemřel před více než deseti lety při autonehodě, bylo mu 51 let.

Je ale možné, že Schön věděl, kdo jsou Světlaniny spojky, jelikož KGB udržovala od 50. a 60. let kontakty i s rakouským podsvětím. V některých případech sovětská tajná služba pověřovala rakouské zločince, aby se vloupali do něčího bytu, což s sebou neslo menší rizika než vyslání sovětského agenta.

Světlana Istošina

Ve skutečnosti se tajemná blondýna jmenovala Světlana Istošina. Béla Kovács starší byl sice prostý člověk, ale brzy mu synova přítelkyně začala připadat podezřelá.

Tak například jako sovětská občanka cestovala po celém světě; z Tokia pravidelně létala do západní Evropy, Skandinávie a také do řady asijských zemí. Kovács starší zmiňoval i cesty do Austrálie nebo na Havaj. Byly to nákladné akce, které by si ze svého platu mohla jen stěží zaplatit.

I když v různých dobách dělala v Japonsku různé práce - v obchodě s těstovinami, v bistru či v jazykové škole -, šlo zřejmě jen o krytí pro japonské úřady. Naopak nikdy nepracovala pro ruské vysílání žádného japonského média.

Nedlouho před návratem rodiny do Maďarska zpravodajec pobývající na maďarském velvyslanectví v Tokiu podezření starého Kovácse potvrdil. Ano, Světlana Istošina je agentka KGB. Nebojte, váš syn o tom ví. On už v tom jede taky.

Po návratu z Japonska se Béla v Maďarsku ani neohřál a pokračoval ve studiu v Sovětském svazu. Jeho partnerka Světlana byla často na cestách, v té době měla již japonský i rakouský pas, tedy cestovala jako paní Omija či Schön. Musela patřit ke špičce, neboť operovala v různých zemích.

Béla zatím studoval v Moskvě na MGIMO a po získání diplomu krátce žil a pracoval v Maďarsku, kde se v roce 1986 se Světlanou (technicky vzato již vdanou) oženil. Maďarsko opustili v roce 1988 a podle Kovácse tehdy přesídlili do Rakouska.

Postupně žili ve Vídni, v Tokiu a v Moskvě a měli dítě. Vztahy Kovácse s adoptivními rodiči mezitím ochladly. Podle otce se syn „hodně změnil“ už v Japonsku, ze Sovětského svazu se pak vrátil „úplně vyměněný“.

Samozřejmě to lze přičíst tomu, že Béla, který mezitím získal diplom a mluvil mnoha jazyky, mohl pohlížet s jistým opovržením na své obyčejné dělnické rodiče, ale patrně v tom bylo ještě něco jiného. Kovács starší tvrdil, že synovi nikdy neřekl o tom, že je adoptovaný, ale ten se to dozvěděl pravděpodobně už v Tokiu.

Tak si Kovács starší vysvětloval, proč se se synem postupně odcizili. Za velkou ránu jejich vztahu považoval, když mu syn po smrti adoptivní matky rovnou nabídl, aby si vzal Světlaninu sestru (patrně rovněž agentku) a pomohl jí tak k občanství.

Informace, že je adoptovaný poloviční Rus, musela mladým Bélou otřást. Jeho identitárního tápání Světlana využila ve svůj prospěch. A postupně se Béla stal jejím spolupachatelem.

Základna

Proč se Světlana usadila právě v Japonsku? I na tuto otázku se pokusili maďarští novináři odpovědět. Světlana skutečně potkala svého japonského manžela v době, kdy studoval v Moskvě. Jaderný vědec byl perspektivní objekt a Světlana se ho „ujala“. Nakolik o jejích záměrech a pozadí věděl, není jisté.

Je možné, že se skutečně odcizili poté, co Světlana získala japonské občanství, i když zůstali v přátelských vztazích a Světlana jej později představila i Bélovi (byť ten tvrdil, že nevěděl o jejich manželství).

Z nějakého důvodu se formálně nerozvedli, zatímco se Schönem se rozvedli téměř okamžitě poté, co sňatek splnil svůj účel. Je možné, že o zločince Schöna Světlana žádný zájem neměla (a on o ni také ne), zatímco s Massanorim je přece jen pojilo jakési pouto a vzpomínky na vztah, který spolu zřejmě opravdu udržovali.

Také mohli žít v milostné trojici i s Kovácsem, který byl se vším obeznámen a před novináři pouze předstíral překvapení.

Během studené války hrálo Japonsko pro KGB mimořádně důležitou roli. V 70. a 80. letech byla ostrovní země útočištěm pro agenty mnoha zpravodajských služeb, včetně sovětských.

V té době nesměl běžný sovětský občan cestovat do zahraničí, v důsledku čehož Sověti žijící v Japonsku pracovali buď pro KGB, nebo pro sovětskou vojenskou rozvědku GRU. Ti, kteří sami nebyli zpravodajci, pracovali pro tajnou službu buď jako agenti, nebo informátoři.

Japonsko s relativně slabou kontrarozvědkou bylo pro KGB zlatým dolem. Prostřednictvím sovětských zpravodajců a jejich agentů získávala Moskva důležité ekonomické, vojenské a politické informace o Japoncích, Číňanech i Američanech.

Byla to hra kočky s myší; KGB třeba používala ukradenou japonskou technologii ke špehování komunikace japonské policie.

Samozřejmě se lze ptát, proč se o Světlaně vůbec psalo v japonských novinách, čímž se zvyšovalo riziko jejího budoucího odhalení. Nebyla však jedinou sovětskou špionkou, která se v té době objevila v japonských médiích.

Stanislav Levčenko žijící v Tokiu jako novinář, ačkoli ve skutečnosti pracoval pro KGB, a jeho manželka se také objevili v japonském televizním pořadu, aniž by kdokoli tušil jejich skutečnou profesi.

(Levčenko zběhl v roce 1979 na Západ. Američanům dodal jména naverbovaných agentů a operativců KGB v Japonsku. Soud v Sovětském svazu ho v nepřítomnosti odsoudil k trestu smrti a ruští agenti se jej opakovaně pokusili vyhledat a zabít.)

Tato mediální vystoupení byla pro špiony užitečná, neboť podporovala jejich krycí historky, v případě Levčenka tvrzení, že je novinář, zatímco ve skutečnosti shromažďoval zpravodajské informace pro KGB.

V případě manželky Bély Kovácse byly tyto historky také užitečné, protože ji beze zbytku popisovaly jako tichou, málomluvnou ženu, která téměř nevychází z domu. Ve skutečnosti byla prakticky pořád na cestách.

Zpátky doma

Po 15 letech v zahraničí se Béla a Světlana v roce 2003 znovu objevili v Maďarsku. Čím se do té doby živili, není známo, Béla podle svých slov řídil řadu podniků v Moskvě a Tokiu. Každopádně se vrátil relativně bohatý.

V roce 2005 Kovács vstoupil do Jobbiku, rodící se radikální strany. Už první rok založil stranický výbor pro zahraniční věci, kterému od té doby předsedal. Vedení Jobbiku Kovácse velice uvítalo pro jeho perfektní znalost jazyků (kromě rodné maďarštiny mluví japonsky, anglicky, rusky, polsky, francouzsky a německy), zahraniční kontakty i množství peněz. Jednu dobu byl největším dárcem strany, což urychlilo jeho postup ve stranické hierarchii.

Někteří straníci byli ale vůči Kovácsovi od počátku ostražití, ve straně záhy dostal přezdívku KGBéla. Když straně po bouřlivých událostech roku 2006, kdy Jobbik zvedl prapor odporu vůči socialistické vládě Ference Gyurcsánye, začaly růst preference, Kovács zintenzivnil úsilí o změnu ostře protiruského postoje Jobbiku.

Politický a ekonomický vliv Ruska na maďarské politické scéně dlouhodobě zastupovala levice. Maďarská socialisticko-liberální vláda (2002-2009) byla velkým spojencem ruského energetického imperialismu a důsledně podporovala expanzi Gazpromu. Zato Fidesz i Jobbik byli ostře protiruskými stranami.

Fidesz sice své postoje v oblasti geopolitiky později výrazně změnil (z jiných důvodů, které jsou na samostatný článek), ale v předmětné době se to nezdálo reálné. Fidesz je masová strana, která na maďarské politické scéně působí od roku 1988, po roce 1990 byla vždy v parlamentu a ve všech volbách od roku 1998 získala více než 40 procent hlasů (i přesto skončila dvakrát v opozici).

Pohnout takovým kolosem, třicet let ovládaným dominantním a svébytným Viktorem Orbánem, by dalo nesrovnatelnou práci s nejistým výsledkem.

Naproti tomu Jobbik byl nová, křehká strana, která neměla dosud vybudované stranické struktury, neměla peníze ani mezinárodní vazby. Mnohem více připomínala „pytel blech“ složený z radikálních pouličních aktivistů, nacionalistických filosofů a historiků a fotbalových chuligánů. Předseda Gábor Vona ji měl vždy mnohem méně na povel než Orbán svůj Fidesz.

Volba Jobbiku byla pro Bélu Kovácse, člověka bez minulosti, s neznámým původem peněz (maďarští novináři později prohledali nejrůznější ruské podnikatelské rejstříky a žádnou zmínku o Bélovi Kovácsovi v nich nenašli), tedy logická. V Budapešti si Kovács založil salaterii, což je jediné jeho známé podnikání.

Vzestup Jobbiku - ze 3 procent v roce 2006 na 20 procent ve volbách v roce 2014 - byl přinejmenším podpořen Kovácsovými penězi a know-how. Béla moc dobře věděl, že maďarská krajní pravice má vztah k Rusku přinejmenším podezřívavý, proto zpočátku o Rusku vůbec nemluvil. Chlubil se svými kontakty na politiky a aktivisty v Polsku. Polsko-maďarské přátelství mělo pro maďarské politiky vždy vysokou cenu.

Jediným problémem Kovácsova hlavního polského spojence bylo, že Mateusz Piskorski byl o deset let později zatčen pro podezření ze špionáže pro Rusko. Na rozdíl od Piskorského nebyl Kovács nikdy zatčen a ve vězení nestrávil ani jeden den.

V roce 2009 Jobbik uspěl ve volbách do Evropského parlamentu a Kovács se stal europoslancem, aniž by kdy dělal jakoukoliv osobní kampaň. Jobbik hlásající v té době otevřenou nenávist a revizionistické požadavky nebyl přijatelný ani pro etablované nacionalistické kruhy a žádná frakce jej nechtěla přijmout.

Kovács proto založil Alianci evropských národních hnutí, která sdružovala většinou malé krajně pravicové strany, s cílem dostat Jobbik z mezinárodní izolace.

Před vypuknutím špionážní aféry Kovács fungoval jako pokladník a předseda frakce. Jeho proruské postoje ale nebyly některým členům skupiny po chuti, a také on sám vzbuzoval stále větší otázky.

Pořád cestoval každý měsíc do Moskvy, kam už v roce 2008 vzal i předsedu Jobbiku Vonu a po něm další představitele strany. Postupně měnil Jobbik v proruskou stranu. Byl podporovatelem ruské anexe Krymu, kde se účastnil referenda jako mezinárodní pozorovatel. Stejně tak pravidelně dozoroval volby či referenda v Abcházii nebo tzv. Doněcké lidové republice.

Společně s Istošinou zaměstnávali stařičkého pravicového radikála Istvána Győrköse a jeho manželku na úklid jejich domu. Győrkös byl vůdcem ilegální polovojenské skupiny Maďarská národní fronta. Když k němu policie přišla hledat nelegálně držené zbraně, začal střílet a při přestřelce zemřel jeden z policistů.

Nespadla klec

Maďarské tajné služby Kovácse sledovaly již od roku 2009. V říjnu 2015 byl na základě žádosti maďarského nejvyššího žalobce zbaven Evropským parlamentem své imunity a bylo proti němu zahájeno vyšetřování, přesto odsloužil jako europoslanec 10 let (2009 až 2019).

Byl dlouholetým členem delegace pro vztahy s Japonskem či průmyslového a energetického výboru. V posledním volebním období už zcela otevřeně hájil ruské zájmy, probíhajícímu vyšetřování navzdory.

Jednou dokonce vznesl oficiální cestou dotaz na Evropskou komisi týkající se vyšetřování pádu letadla Malaysia Airlines, který zřejmě sestřelila ruská raketa. Kovács tuto verzi zpochybňoval.

Soudní proces s Bélou Kovácsem začal v červenci 2018. Před soudem se četla i výpověď jeho adoptivního otce, který mezitím zemřel. Vzpomínal, jak Světlana Istošina cestovala v 80. letech po celém světě, jak se v Německu setkávala s Vladimirem Putinem, který pro ni zařizoval auto, nebo jak pro ně on sám, Kovács starší, vyzvedával peníze od prostředníka v Monaku.

Když však v září 2022 maďarský soud vynesl rozsudek, který uznal Bélu vinným ze špionáže, zpronevěry a falšování dokumentů, byl už odsouzený dávno v Moskvě. K roku 2022 zde žil i se Světlanou a vyučoval budoucí diplomaty na své alma mater - MGIMO. Novinářům listu Magyar Nemzet řekl, že se má dobře, přežil infarkt i covid a je plně pracovně vytížen.

K Maďarsku má stále „sentimentální vztah“ a nikdy nezačal „slavit Nový rok místo Vánoc“. Dokonce se chystal odvolit na maďarské ambasádě.

Světlana i po Bélově odsouzení občas navštěvuje Maďarsko - proti ní nebylo vzneseno žádné obvinění, navíc je stále rakouskou občankou.

Zdroje: 1, 2, 3