Vlivem plošné inkluze, tak jak je aktuálně předkládána, dojde k totálnímu morálnímu úpadku již tak dost nahlodané společnosti. Chceme po dětech více, než čeho jsou ve stádiu vývoje osobnosti schopny...
Patřím k rodičům dětí, které se nepotýkají s poruchou učení - až na lenost - možná nastane doba, kdy i toto dostane nějakou nálepku a děti budou omlouvány, protože jsou líné.
Můj syn nastupoval do první třídy ZŠ vcelku kurážně, neznaje jediného spolužáka, kteří se zase mezi sebou znali všichni z předškolního zařízení. Měla jsem slzy v očích, když jsem viděla jak zahučel do lavice a jeho odstálé uši převálcovala mohutná školní brašna. Nikdo se s ním nebavil, přesto byl jako jediný nově příchozí středem pozornosti. Stejně tak jsem se mohla cítit mezi rodiči prvňáčků i já, ale život Vám obrousí hrany a tak už Vám na nějakém to zkoumavém pohledu nesejde. Dlouho jsem polemizovala sama se sebou, zda jsem udělala dobře. Vývoj byl tvrdý, pančelka byla drsná žena mužného vzezření, druhý týden nasázela kdekomu "koule" za zapomenutí DÚ, synovi plavaly oči slzami z osamění. Všechno jsme zvládli, všechno s útěchou a pomocí překonali. Ale z mého klidného a ambiciozního synka se stával rebel. Tři roky se nakonec řešila záležitost jediného děcka ve třídě. Chlapce, který byl sice součástí třídy, ale zároveň jí, z titulu svého postižení, i nebyl. Prostředí, ve kterém děti byly nuceny pracovat, kdy chlapec v průběhu diktátů nahlas hovořil, vztekal se, neustále se učitelky na něco dotazoval nebo jí a všem nadával, bych nechtěla zakusit na vlastní kůži. Školní vyučování často vrcholilo záchvatem dotyčného, kdy kopal do pedagogů a ti ho ve čtyřech vynášeli na chodbu a po většinu času, kdy se měli věnovat třídě, sháněli zodpovědné osoby a konzultovali stav s rodiči po telefonu. Dlouho jsme, jako rodiče, nic nevěděli. Dlouho vedení školy obhajovalo vzniklé konflikty tím, že "zdravé" děti jsou gauneři a šikanují dotčeného chlapce.
Tři roky "inkluze na zkoušku", jak já tomu říkám, dokáží poznamenat dost silně, věřte mi.
Můj syn společně se svým spolužákem přestoupil nakonec do jiné školy, protože zde nebylo dovolání ani snaha o nápravu. V průběhu oněch tří let bylo odejito více jak polovina žáků z této třídy. Rodiče a děti atmosféru neunášely. Postižený chlapec nadále zůstává.
A proto píši, že chceme po dětech více, než čeho jsou uprostřed vývoje osobnosti schopny. Chceme, aby nejen pečlivě pracovaly, ale aby u toho byly ještě exemplárně tolerantní vůči "jinému" jedinci, aby dokázali zacházet s jeho hendikepem, aby se na věc uměly podívat s nadhledem atd. Chceme po nich to, co sama dospělá společnost ve větší míře neumí a nedokáže. Liší - li se někdo významně a narušuje - li vnitřní řád relativně bezpečného prostředí, stávají se i z dětí pouhá zvířátka, která reagují pudově. Brání se. Pedagogové po nás vyžadovali, abychom dětem vysvětlovali, že mu nesmí oplácet, že nesmí reagovat podrážděně, že MUSÍ chápat, že ON je nemocný. Chlapec s velmi vysokým IQ pak svých výsad uměl velmi dobře zneužívat a spolužákům vyhrožovat. Vždy byli vinni pouze oni. On nikdy, neb byl ten "postižený".
Od nové třídní (ze školy, kam můj syn a jeho spolužák přestoupili) jsem dlouho, téměř dva roky poslouchala zanícené pozorovací monology - jak jsou oba přistoupivší chlapci evidentně stiženi úzkostí z prostředí, které je tři roky deformovalo. Oproti novým spolužákům téměř rok nedokázali vystupovat jinak než v obranné nebo bojovné pozici, vždy připraveni na konflikt jak mentální, tak fyzický. Vždy se obhajovali, i když to nebylo vyžadováno. Neustále nedůvěřiví. Neustále v patách obavy, že budou zase z něčeho obviněni. "Léčba" laskavým "normálním" prostředím trvá v podstatě dodnes a až nyní se dá říci, že se některé věci narovnaly a křeč u chlapců zmizela.
Opravdu chceme páchat na našich dětech sociální pokusy? Opravdu si myslíte, že je to nijak neovlivní?
Opravdu si myslíme, že většina pedagogů je profesionálně i osobnostně vybavena na zvládání obdobných excesů, jaký zmiňuji výše? A můžeme to po nich vůbec vyžadovat? Kdyby chtěli vzdělávat "slabší" děti dobrovolně, nešli by rovnou studovat speciální pedagogiku?
Vyjadřuji svou zkušenost, která vytvořila vleklý a opravdu velký problém v rodině a dalších rodinách. Vyjadřuji velkou obavu, že pokud inkluze v plošném měřítku dojde realizace, bude našim dětem i nám brzy úzko. A přesně tak, jak to vyslovuje mnoho z nás, společnost se rozštěpí na ty, kteří "odsunou" svá děcka do uzavřených privátních škol za nemalý peníz a na ty, kteří si to dovolit nemohou.
Totální rozkol společnosti, kdy zapadneme do morálního bahna sociální nespravedlnosti, snad i závisti.
Ptám se: "Komu tím vlastně nakonec prospějeme?"
Pěkný den všem.
