Den, kdy jsem se dozvěděla, že jsem rasistka

Nedá mi to, musím reagovat na skvěle vybroušený článek E. V. Maxové ohledně romské problematiky v Čechách. Obdivuji její až vědecký přístup k informacím a neodolám přidat do mlýna špetku toho osvěžujícího koření ala tvrdá realita.

Rozepisovat se na téma agentur poskytujících sociální průzkumy a výzkumy v Čechách nebudu. Při vyhledání dostupných i méně dostupných informací by to patrně vydalo na elaborát poněkud monstróznějších rozměrů.

Proto se omezím pouze na téma Rómové v naší společnosti.

Začnu asi takto. Snažím se v hlavě zmapovat, kdy se za mnou zaznamenatelnou historii chovali příslušníci romské minority - tehdy si říkali ONI SAMI "cikáni", nejhůře. Zdrženlivě se hlásili ke své divoké pověsti chorobných unašečů a nevracečů slepic, vykladaček karet a recidivujících drobných zlodějíčků. Poprvé jsem se s nimi vlastně setkala ve vyprávění maminky, které kdysi vykládala cikánka za to, že na ni nepráskne "únos" slepice pod vrstvenou sukní, osud z ruky. Dlužno podotknout, že zpacifikování a umlčení zobaté oběti jí šlo evidentně lépe než jasnovidectví. Předpověděla matce, že syn se jí rozvede a dvě dcery zůstanou v pevných svazcích. Žel bohu, dcery to vzaly hákem, zatímco syn si tvrdošíjně a spokojeně vládne v prvním a jediném manželském svazku. S důvěryhodností to u nich bylo vždycky zkrátka nalomené. Nicméně si vybavuji, že byli obyvatelstvem prostě tak přijímáni. Jedna z ideí reálného socialismu, jež tu vládl, pro ně byla v podstatě spásná. A o to víc pro majoritu. Byla to povinnost pracovat. Opět si vybavím přihrbeného Deža v holinách, jak si přikvačil z teletníku do účtárny "podkřížkovat" výplatu, uklonil se a celý blažený to vzal s hotovostí skrze hospodu domů. Naprosto vyrovnán a smířen s tím, že hodná paní účetní mu strhla alimenty a srážky za kdejaké průšvihy a on se s tím nebude muset trápit. Jindy kolem našeho domu pochodovala celá rodina do svého domku (který zakoupili) a mlčenlivá Aranka s hrbem donutila manžela, aby se poptal, jestli nepotřebujeme obložit koupelnu nebo jinou prácičku. Z Fera to táhlo jako ze soudku, ale pracovitý byl a ženu poslouchal. Nevybavím si žádnou sociálně vyloučenou lokalitu, buď jsem neměla to štěstí nebo smůlu, kdo ví. Občas se nám do třídy dostal nějaký chronický propadlík, ale nic extrémního se nekonalo.

Až přišla doba krásné sametové demokracie....

Kolem uší nám začaly létat povznášející ideály, najednou bylo všechno nové, pulzující a živé. A my jsme otevřeli náruč celému světu. Ve zpětném zrcátku života mi přijde, že od té doby se to všechno tak nějak sune ke dnu. Stalo se to tak nějak plíživě, jako když pórnatka kokosová obemkne svého hostitele. Jednoho dne přestalo  být humánní nazývat rómské spoluobčany jistým druhem kávoviny. Dežo se vyzul z holin a přestal pracovat, Aranka poprvé naházela sociální dávky do blikající bedýnky, její syn Ferko řekl ve zvláštní škole poprvé učitelce, jež ho již pár let mateřsky vedla přes úskalí české gramatiky: "Di do p...., ty pi..". A všichni společně zjistili, že se vůbec nic neděje. A že tedy svoboda pro ně znamená dělat si co chci, kde chci, komu chci a nepřijímat vůbec žádnou zodpovědnost. Protože není hole, která by nad ním bděla. S léty se to vystupňovalo o veliký zájem ze stran zahraničních aktivistických hnutí. Někdo jim vyzradil veliké tajemství, že nejsou cikáni, ale Romové. Neumím si vysvětlit, jak najednou nevzdělaný Dežo ví tolik o systému sociálních dávek, ví přesně na co má nárok, co kde z čeho ještě vyklepnout a jak to zaonačit. Naučil se nahlas lát na úřadech a domáhat se puncu diskriminovaného jedince. Najednou je diskriminací prakticky všechno. Jednou jsem se ve výtahu na takového podobného Deža prý dívala moc dysgrymynačně. Tohle se nerodí v jejich hlavách, mají trpělivé poradce, protože to musí být nekonečná jízda, šířit to "písmo svaté" ohledně jejich práv a svobod. Je to velká show a velký byznys. Už to stálo tolik peněz (z kapes daňového poplatníka), tolik energie, aby se konečně integrovali a začlenili, ale pořád to nestačí. Ale nikdo to nevzdává, ba právě naopak, takových neziskovek přibývá a všichni dřou do úmoru, aby se ta integrace hýbala tím správným směrem. Směrem k dalším dotacím a otevřeným peněženkám majoritních spoluobčanů.

Tohle všechno přinesla demokracie. Bohužel, dokázala na již tak rozvolněném charakteru tohoto etnika, vytvořit nádory, jež vesele bují. Podpořila všechno to, co potřebovalo spíše obrousit. Nezodpovědnost, vyžírkovství, parazitismus, alibismus a aroganci. Umí teď křičet tak nahlas, u úst jim megafon přidržují právě ti sluníčkoví aktivisté, že celý svět dnes ví, jak odpudiví rasisté to tady jsme. Dostali jsme metál za největší xenofoby a myslím, že to pro mnohé, kdož mají tu čest bližšího soužití s tímto etnikem,  bylo jako rána do hlavy velkou gumovou palicí.

Já jsem tuto ránu dostala někdy ke konci devadesátých let. Blížilo se milenium. Nevím už dnes jak, ale octla jsem se v začátcích manželství s partnerem v malém drážním bytě. Byli jsme šťastni, že máme svůj vlastní prostor. Pěkně jsme ho zabydleli a kde se vzala, tu se vzala, na okno mi jednoho dne zaklepala malá scvrklá Romka:" Páááni, dej na vajíčkóóó." Přesvědčovala mne, abych jí poskytla mrzký peníz na nákup v protilehlém soukromém koloniálu. S nadšením nově se přistěhovavších a s nostalgickou vzpomínkou na nahrbenou Aranku, podala jsem jí oknem balení šesti vajec z vlastních zásob. Poslala mne, však víte kam oni rádi posílají. Do orgánu ženám vlastního. Chtěla prostě jen prachy na cigaretýýýý. Za hodinu jsem měla vejce rozšlapaná pod rohožkou. V koloniálu jim dávali snad už roky na dluh, protože se báli, co se do rána s rodinným krámkem stane. Dělo se to stejně, ale snad měli maličko slitování. Když přišel účet za vodu, rozpočítáno pro celý dům, žasli jsme. Sice oficiálně nad námi bydlela pouze bezdětná Margita s manželem, ale kulantně se přehlíželo, že kdysi dávno po sametu přivezl Košičan k těmto příbuzným do dvoupokojového bytu celou širokou rodinu. Nikdy jsem se nedopočítala, ale dvacet jich tam střídavě pobývalo. Obložili v poledne jediné vstupní schodiště do domu a byl to horor, to vám povím. Jsem povahou otrlá a nevzdávala jsem to ani po věčném kopání do dveří ve dne v noci, ani po té rohožkové omeletě. Ani když si zakoupili elektrické varhany a každou noc jeli do rána, že jsme museli našeho psa darovat rodičům a lustr nám přiletěl přímo do manželského lože. Ani, když při odjezdu z pěkné nedělní návštěvy přistála mojí matce při nastupování do auta na hlavě bota. Ale jednoho dne se to stalo a já jsem opravdu asi poprvé v životě zažila velký strach. Vracela jsem se ze svého prvního zaměstnání, z kanceláře, plná dojmů z nového povolání, z příležitosti, v krásném novém kostýmku. Blížila jsem se v rozpáleném létě k tomu obloženému schodišti a chtěla projít k našemu bytu. Nalepili se na mne tak, že jsem fakt nemohla ani dýchat. Nadávky, popostrkování, vyhrožování, osahávání....bylo jich fakt hodně. Nakonec jsem hystericky rozkomýhala kabelku a mlátila jsem kolem sebe jako šílená. Světe div se, projížděl tam právě obecní policista se staženým okýnkem. Mé nepřeslechnutelné volání o pomoc patrně nezapracovalo správně v jeho nervovém systému, neb místo plnění své povinnosti, sešlápla jeho noha plyn a byl v prachu. Netrvalo dlouho, dala jsem výpověď, odstěhovala se a v mém novém povolání regionálního zpravodaje jsem hodlala zúročit své nově nabyté informace. Přidala jsem k nim ještě tu, jak přítelkyně mého známého k těžkému úrazu přišla. Byla to hezká a inteligentní dívka. Byla to Romka. Její rodiče vždy pracovali, matka v lahůdkářství, otec měl hudební skupinu a hráli na svatbách. Všechny dcery studovaly. Necítili se nikdy diskriminováni. Majoritou. Zato minorita je čas od času odchytila a za jejich "zradu", které se mimochodem dnes říká INTEGRACE, je ztloukla. Jednou jí ztloukli tak, že sbalila své švestky a odstěhovala se neznámo kam. 

Tak o tomhle všem byl můj článek v regionálním tisku na prahu milénia. Vyšel. Šéfredaktorka měla dovolenou, takže to odklepl do tisku kolega, její zástupce. Kvůli mě si šéfredaktorka patrně dovolenou zrušila, druhý den jsem dostala výpověď. Něco tak rasistického ode mne nečekala a hluboce mnou opovrhovala. Byl to den, kdy jsem se zčistajasna dozvěděla, že jsem nacista a rasista. Pojem xenofobie nebyl ještě tak cool, jak je dnes. Pravda se říkat nesmí, tlumočit realitu se nesmí, nazývat věci pravými jmény se nesmí. Vidím kolem sebe, že s každým dalším rokem je to horší a horší. Bojovníkům za práva a svobody Rómů se, myslím, definitivně podařilo vymýtit  a potlačit byť jen stopu dobromyslné Aranky a pracovitého výpitky Fera. Teď teprve dorůstá elita této minority. 

Všichni tušíme, že je to v systému, že je to jen další sféra nechutného byznysu...ale uznejte sami, dokážete takhle přemýšlet, když odjíždíte z návštěvy dcery se smradlavou botou na hlavě?

PS: Dodatek k úvodní fotografii - měli bychom snad velikána české literatury považovat za zločince, když použil označení "cikán"?