Dlouho jsem nic nenapsala.

  Ne proto, že bych neměla co. Ale pro to, že si tříbím myšlenky. Vyskakují jedna za druhou a netvoří ucelenost. To je však v pořádku. Cítím, že se něco děje. Něco, co v lidských srdcích probouzí dobro. A touhu znát pravdu.

A žít ji. U někoho skrz těžší životní peripetie, u někoho zjištěním, že umí být soucitný, u někoho stále vyšším a vyšším prožíváním lásky. Každý jsme jiný, díky Bohu za to. Tak přijměme, že každá zkušenost sebehorší či sebelepší nás vždy obohatí a především k dobrému přivede.

Už vím, že nač myslím, to tvořím. A že to, nač myslím, netvoří má mysl, ale JÁ. A když se mi myšlenka nelíbí, mohu ji odmítnout. Nejprve je dobré ji ale přijmout. Třeba mi něco chce říct. V této době je složité se zastavit. Ale zkusme to. Když se zastavíme, zjistíme, že vlastně můžeme za to vše, co se nám děje, být vděčni. A spolu s vděčností přijde to dobro. Všichni ho chceme. I ten nejzarputilejší člověk. Já věřím, že každý má dobro ve svém srdci.