Pokud se člověk jednou pro něco rozhodne, netuší, na jakou cestu se vydává a kam ho cesta zavede. Někdy se dějí divné věci.Někteří z nás je zažili a na některé to teprve čeká. Zahnáni do kouta, poznáváme, jací jsme a co v nás je.
Tak jsem měl dost městského života, plného rachotu, drčení, řevu a houkání sanitek. Přeplněných ulic, obchodů a čekáren u lékařů. Tak nějak mi bylo zle z města. Rozhodl jsem se, že okusím život na vsi. Realitní kanceláře jsou přeplněné nabídek krásných i ošklivějších domů z klidné části naší překrásné vlasti, tak co bych se nepřestěhoval, někam kde budu mít klid a ticho. Nic se nemá přehánět, zní jedno přísloví. A o tom jsem se měl přesvědčit v příštích dnech.
Duchařských historek a povídek znám poměrně dost, hodně jsem je jednu etapu svého života četl. Jenže mě ani na chvilku nenapadlo, že i já se stanu aktérem jedné duchařské příhody. Jak jsem v úvodu naznačil, měl jsem dost města, měšťanů a hlavně městského rozruchu. Jednoho dne jsem zašel do realitní kanceláře plně rozhodnut, že si pořídím malý a útulný domek, někde v lůnu přírody. Lidí pomálu, sem tam nějaké to zvířátko, a ticho kol kolem. Realitní kancelář sice disponovala různými realitami, jenže na mou představu lůna přírody, byla každá z nich dost vzdálená. Je pravda, že jako městský člověk jsem měl vysněné představy o životě na samotě. Slovy našich “Představoval jsem si to jako Hurvínek válku“.
Nálada realitního makléře postupovala asi jako od vyhřátého letního dne k zimnímu večeru. Od veselého pojďte dál, nic není problém po tak já už nevím, možná byste měl …, no asi vypadnout. A o to víc se mi vypadnout nechtělo. Tak jsem navrhl, a co takhle neprodejné, dlouho neprodejné kousky. Zajiskřilo se mu v oku a v mžiku přinesl nějaké fotografie, než mi je ukázal, rozhlédl se okolo, zatvářil se tajemně a spiklenecky šeptl, ať si je prohlédnu. Nějak jsem nechápal, proč se tváří jako by mu někdo stál za zády a poslouchal nás, ale říkal jsem si“ panáček je už asi ze mě unavenej“.
Otevřel složku s fotografiemi a popiskami objektu. Líbil se mi, koukal jsem se zaujetím do fotografií, když v tom jsem zvedl hlavu, podíval se na makléře a uviděl bílou až šedavou barvu jeho obličeje. Koukal někam do rohu, přímo zíral do jednoho bodu v místnosti. Podíval jsem se tím směrem a nic neviděl, jen prázdný kout. Promluvil jsem na něj, lekl se, škubl sebou a podíval se na mě. S radostí jsem mu oznámil, že tohle je přesně to co jsem si představoval, malý domek uprostřed přírody, sice je to v lese, ale to bude bez tak nějaký lesík a ne hluboký les, no ne? Pojedeme se tam podívat, navrhl jsem. Chlapík ještě víc zbledl a začal naříkat, že mu nějak není dobře, že se mu najednou přitížilo a že on už tam několikrát byl a ví, že je to daleko a než tam dorazíme, bude tma a on musí za ženou a děckem. A pokud na tom trvám, že mi dá klíče a adresu ať se tam trmácím za tmy sám. A co, řekl jsem si, konečně se mi něco líbí, přece to nevzdám, tak pojedu hned. Vzal jsem si od něj klíče, adresu a mapku, kde mám sjet ze silnice na lesní cestu, kterou se dostanu k domku. Při loučení se mi díval upřeně do očí a zeptal se mě, jestli si to nechci rozmyslet a nechat to na jindy, až bude světlo, že stejně za šera toho moc neuvidím. Nechtělo se mi čekat. A tak jsem vyjel hned.
Pokračování ...?
