Je štěstí dostat po čem toužíme? Sliby se mají plnit, učili nás od mládí, je to však po většinu času, tak nemožné. Deset přikázání. To si vymysleli lidé? Sami na sebe bič? Vlastní tvrdá pravidla si dělá, každý sám v sobě.
Bůh:
Ahoj, pročpak mě voláš? Nejsi šťastná? Dal jsem ti, po čem si toužila, za co si se ke mně vroucně modlila.
Ona:
Dals mi to. Upsala jsem svou Duši Bohu. Svou vroucnou modlitbou, za své skutečné přání. Jak jsem měla vědět, že 20 let uteče, tak rychle. Byla jsem skoro dítě.
Bůh:
Tak proč mě voláš? Máš, co jsi chtěla! A vědělas… co se stane.
Ona:
Ano, věděla. Chybělo, tak málo. Možná půl roku. Ego je najednou tak obrovské…Nesplnit slib, otočit se a je z tebe kámen. Následuje prázdnota. Ani pokora, ani láska ani řev, či násilí, nic Duši nevrátí. Co, člověče hledáš? Tu Duši už nemáš.
Bůh:
Já svou dohodu splnil. Přání bylo tvé.
Ona:
Bylo tak pošetilé.
Bůh:
Ale bylo tvé. Bylo od srdce. Tak jsi dostala, oč si žádala. Každý dostane, oč poprvé vroucně prosí.
Ona:
Ale 20 let, je tak málo. Já netušila, že je to mžik.
Bůh:
Oč si požádala, si měla. Zbytek je na tobě.
Ona:
Teď?
Bůh:
Je to na tobě. Zkouším tě, často…hm já, vím. Zatím si vedeš docela dobře. Kdybys viděla, co dělají jiní, když jim dojde čas. Když nesplnili slib. Dokonce vraždí – berou Duše jiným. Myslí si, že si ji vezmou pro sebe. Bláhoví lidé.
Ona:
Pokorně prosím, řekni – druhá šance? Nebo, máme jen jednu.
Bůh:
Každý jednu.
Někdo žádá Boha o bohatství, o moc a vládu, někdo chce být chytrý, jiný zas vychytralí, někdo chce být lékařem, někdo zpěvačkou. Mají různá přání. Pak mě volají. Jako ty. Čas plyne rychle. Tak co tedy? Proč mě voláš?
