Netušíš

Pospícháš člověče a nevíš kam. Jen do prázdna. Vím, nevíme co bude za rohem a přec uháníme za roh, bez rozmyslu, však co by tam bylo jiného než včera? Pomíjivost a křehkost lidského bytí je a bude. Jen na to často zapomínáme.

Jednoho dne se ráno vzbudíš, vše na světě se zdá stejné.

Netušíš, že čas změny nadešel, a tak děláš vše jako vždy.

Mluvíš, mluvíš a čas ti utíká pod prsty, tvůj i jejich, těm kolem.

Honíš je, pospícháš, bájně se domníváš, že bude nějaké zítra.

Chce tě obejmout při odchodu, ty však unaven, nechce se ti vstát.

Říkáš, však za pár hodin se uvidíme, tak co, pospěš si, ať zpět si dřív.

Pokrčení ramen, nic víc, jak chceš, jak myslíš, dveře se zaklapnou.

A pak už nic, ticho libé a klid, však únava a myšlenky jak zabalit na cesty.

Však jako každé léto, tašky, kufry, jídlo, myšlenky, seznamy, plány.

Honíš se, a vážně se domníváš, že bude nějaké zítra, pro nás, pro ně.

Nevrátil se, dveře se již neotevřely a on v nich již nikdy nestál.

Ticho a nic víc ti nezbylo, pokrčení ramen ve dveřích.