Nechtěné dítě

Lidé mají život uspěchaný. Chtějí to tak. Říká se, že je konečně lidstvo vyspělé. Omyl. S kamenem v ruce čeká, koho s ním praští. Ve světě i v rodině.

Nechtěné dítě

Jeho příchod nebyl

žádná oslava života,

žádná slavobrána

do královské rodiny.

Pár ufuněných, zpocených vteřin

za pět set do kapsy, obličejem ke zdi.

Žádné záclonky nad kolébkou ho nečekali,

kopance a urážky, leckdy i pár do hlavy.

To měl být jeho život?

Byl jako hrášek, co zasetý čeká,

Až bude moc jeho první lístek vyrašit.

Prorazí krustu tvrdé zemně a spatří ten krásný svět,

Až spatří svou maminku, která ho ve svém světě má.

Jé, z hrášku je už kulihrášek,

Slyší a cítí, vnímá svou i její.

slyšel ten lahodný hlas,

Říká…cože? Já? To, není možný,

Já žádnýho spratka nechci.

Co to je spratek, přemýšlí kulihrášek,

To má brzy poznat…

Život… bolestivý příchod, pláčem, jinak to neumí.

První nádech, první úder, první úlek,

První slova…fuj ten je ošklivej…

Tak tohle je svět, na který se těšil.

Jiný svět neznal, jiný svět nepozná.

Zavřený, hladový, uplakaný, pohlazení jen pěstí,

Rok života končící jak začal, jen pozpátku.

Úlek, úder, poslední nádech.