Má soukromá bilance loňského roku. Asi bych se měla ohlédnou za tím, co a jak jsem loni zvládla, či nezvládla. A zamyslet se jak to vidím letos. Jenže to nakonec dopadlo tak, že jsem se hned zasekla na loňském lednu. Takže...
Zase tu máme nový rok a s tím spojené osobní bilance roku minulého a osobní předsevzetí do roku nového. Ano, osobní bilance nevyšla zas tak špatně. Nějak si nemůžu vzpomenout na nic zlého. Nebo že, by to bylo tím, že mi paměť už neslouží jako dřív…No, mám kapesní kalendář, kam si zapisuji důležité i nedůležité schůzky. A tak jsem si kalendář našla. Otevřela a s úžasem jsem zjistila, že žádné poznámky nemám. Tedy na kraji roku, začátek ledna, myslivecký ples. Hned se mi vybavilo, jak bylo fajn. Vyhrála jsem v loterii dva bažanty. Možná bažanta a křepelku. Měla jsem nefalšovanou radost. Trochu mi ji kazilo pomyšlení, že jsem chtěla vyhrát toho divočáka, co ležel hned naproti vchodovým dveřím. Válel se tam v řadě dalších ulovených zvířat. Vešla jsem do kulturáku a pohled padl na divočáka, hned jsem zamířila k němu, řekla jsem mu, aby mu to bylo jasný, „ hele neboj, my dva spolu dnes večer odejdeme, tak se těš“
…Takže jsem neodcházela s divočákem, ale s dvěma bažanty. Tedy, zas musím podotknout, že dva je víc než jeden. A neodcházela jsem z plesu sama, to se taky počítá. Má radost a přesvědčení, že tohle přeci dám a zvládnu kuchat a uvařit a bůhví co ještě, byla podpořena i trochou toho dobrého vína. V taxíku, který pro mě přijel před kulturák, seděla žena. Byla to úleva. Viděla můj úlovek z plesu a nevadilo ji, že má najednou tři pasažéry, ale stejně po očku koukala, jestli se nehýbají a jestli je nechci posadit vedle sebe. Já je stále hladila, jako by se jim v autě mělo udělat zle. Slečna se mě zeptala, jak je budu vařit, jestli mám oblíbený recept. Já plná přesvědčení, že vše zvládnu, vždyť jsem moderní žena a na internetu najdu vše potřebné, jsem ji vyprávěla z vesela o tom, že to neznám, ale že to dám. Věřila jsem tomu asi tak do devíti ráno, kdy jsem se probudila a zjistila, že vážně mám doma dva bažanty, se kterými fakt, nevím co dělat.
...A jak já vám byla šťastná, že jsem nevyhrála toho divočáka…
Šla jsem se podívat na chodbu asi třikrát, abych se přesvědčila, že je to pravda. Pak jsem si sedla k internetu. Mé přesvědčení rychle vzalo za své. Popadla jsem telefon. Volala jsem všem, o kom jsem si myslela, že by věděl co a jak. Bohužel. Za dvě další hodiny mě popadla panika. Jeminkote, když s nimi nebudu nic dělat, začne to tu smrdět a budou z nich lézt červy. No, co jsem to zas provedla. Nakonec, a to byla moje spása, volala kamarádka, se kterou jsem byla na tom plese. Tak co? Jak jsi dorazila domu? Neztratila si je cestou? A máš už vymyšleno, co s nimi budeš dělat? Svěřila jsem se jí se svou obrovskou obavou. Vysvětlovala mi asi deset minut, co se s tím vším musí, abych nakonec našeho rozhovoru, bez jakéhokoli zaváhání, ji darovala oba bažanty, když ví co a jak. Ona měla neskrývanou radost, že je bude mít a já neskrývanou úlevu, že je mít nebudu. Tak to byl můj lednový příběh loňského roku. Vlastně se tuhle ozvala, jestli nechci zase letos na myslivecký ples, jako loni…Asi půjdu, co kdyby letos, přece jen vyšel ten divočák…
https://youtu.be/zfXhW3ZR2co?feature=shared
