Je to už pár let co jsem byla dítě. Některé vzpomínky jsou tak krásně živé, jakoby to bylo včera. Někteří kamarádi,sousedé,učitelé jsou v mé paměti hluboko. Jejich tváře, jejich gesta. Jiní prolétli mým životem skoro nepovšimnuti.
Jsem děvče ze sídliště. Z těch let sedmdesátých a osmdesátých, kdy nebyly mobily a televize byly černobílé a telefon doma měli jen ti z moderního sídliště, kde se při výstavbě už počítalo, že by si lidé rádi také telefonovali. Stejně jsem vždy musela do telefonní budky, protože jsem s kámoškou volala třeba hodinu a naše linky byly pro dva nebo tři byty. A zablokovat sousedce telefon na hodinu, z toho byl akorát malér, protože si chodila k našim stěžovat. Jiná sousedka si zase chodila stěžovat, nebo bonzovat, jak moc jsem si hlučně a nevhodně hrála mezi tím, co rodiče tvrdě pracovali. Kde bychom byli, nebýt všímavých sousedů. Tehdy jsem to viděla jako nespravedlnost, protože si musím dávat větší pozor, aby mě zas nenachytala, dnes z pohledu rodiče vím, že naši rodiče za to byli rádi. Byla to taková průprava do života. Byly to krásné a klidné dny, kdy jsme si s děckama z baráku hráli. Co jsme hráli? To bylo různé a to bylo na tom to krásné. Nikdy dopředu jsme neměli naplánováno, co budeme dělat. Někdy jsme se sešli cíleně a někdy zas jeden došel pro druhého a vytáhl ho ven a ti pak došli pro další. Kdo mohl a neměl zaracha, šel ven. Bydleli jsme v paneláku a byli jsme děti skoro stejného věku, ale ne úplně stejného a to bylo taky fajn. Každý uměl jiné vylomeniny, které jsme rádi praktikovali v praxi. Většina z nás měla staršího sourozence. Ti zas kamarádili spolu, ale ne jako my mladší. Snažili se chovat dospěle a posedávali na dekách v trávě před domem a povídali si nějaké móc důležité věci. Jaké, to nevím, protože jak jsme se přiblížili k jejich dece, okamžitě si přestali šuškat a začali ječet, ať táhneme pryč a ať jdeme prudit domu, nebo takové podobné hlášky a ječeli a tak jsme radši šli pryč. No co, koho by zajímali nějaké drby, když může lézt na strom a koukat do okolí z výšky. A ten adrenalin, to bylo něco.
Za barákem, kde je dnes z poloviny silnice placené parkoviště, tehdy byla široká a volná silnice, která vedla kolem paneláku. Automobilů nebylo mezi lidmi tolik, tak ta silnice, to bylo naše hřiště. Hráli jsme tam vybiku, přehazovanou, na třetího, badminton a v tom jsme měli i turnaje, někdy kopanou jindy krvavé koleno, či na schovku. Super bylo i vyrábění praků, to nás učili kluci, ale museli jsme doma šlohnout takovou velkou a silnou červenou gumu z láhve od zavařovaček. Ti z nás, co měli doma rodiče chápající lumpárny, si o tu gumu troufli říct, ale byla to vzácnost, ta se nedala jen tak sehnat, ale výsledek stál za to, vám povím. To bylo něco, co se s tím dalo všechno vyvádět. Nebo si vzpomínám, vyráběli jsme si luk a šípy a potom jsme byli indiáni. Běhali jsme po sídlišti s čelenkou na hlavě, v ruce luk a šíp a ječeli. V sobotu a v neděli jsme mívali sraz na klepadle. To byla taková kovová věc, zapuštěná do země. Vypadala jako fotbalová brána, ale dole asi metr nad zemí byla další tyč a na ní spojené menší tyče, na kterých se dalo sedět. Takové klepadlo, to bylo taky něco. Dospělí na něm klepali prach z koberců, ale my děti jsme to viděly jinak. Viděli jsme v klepadle prolejzačku, houpačku, skvělé místo na posezení se zmrzkou, taková ta dřeň v kostce. Na cvičení svalů a kopů nebo místo na rande, dalo se toho vymyslet hodně. Také musím podotknout, že skoro všichni jsme byli vášniví filatelisté. Náruživě jsme si prohlíželi a navzájem vyměňovali známky zakoupené cirka tak za 5 korun u stánku PNS. Dnes je jasné, že nemají žádnou peněžní hodnotu, ale pro mě mají hodnotu vzpomínkovou a tak je mám stále schované jako poklad.
Z dnešního pohledu naprosto nemyslitelné, jak jsme se po nedělním obědě, všecka děcka sešla před barákem a šli společně tátům pro pivo. Každý měl jiný džbánek a my cestou do hospody porovnávali a hodnotili, kdo má hezčí nebo větší. Koupili jsme tři do džbánku a nikdo z toho neměl mravní problém, ani hostínskej, ani rodiče, ani my. Táta byl rád, že leží po nedělním obědě na gauči, máma byla ráda, že táta nejde do hospody a my děti jsme měly radost, že jdeme společně, protože jít sám je vopruz. Jen ta pěna klesala a my si povídali a někdy jsme se zapovídali, až nebyla žádná pěna. To pak byl řev od táty… „Kde se couráš s tím pivem? A máma na tátu… Tak si tam máš dojít sám, no a neřvi na to dítě!“
Dnes jsem už o dost starší. A o to víc jsem vděčná za všechny ty dny. V této době krize, kdy se snaží nás zavírat a poučovat a nutit nás dělat věci, které se nám nechtějí a pod pohrůžkou vyhazovu, jak z vnitřních tak venkovních prostor. Chození do vnitřních prostor jen za účelem tomu povolených. Tedy práce nebo výuka, či jiné společensky prospěšné věci, které někdo určí, že jsou prospěšné, asi z dobrého úmyslu, jenže jak víme… Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Všichni si to odskáčeme, především naše děti. Co mají za dětství, jaké si odnesou do života priority a jaké dluhy za nás budou muset splácet, pokud budou chtít pracovat, protože proč by to dělali, jak často slýchám. No, řeknu vám, nezávidím jim ani nám. Volnost našeho dětství, možnost lézt na stromy a vyvádět nám dalo dar, vyhodnocení rizik svého počínání a uvědomění, že když tam polezu, můžu spadnout a něco se mi stane nebo zůstat stát a šmrdlat si bříško, jak je dobře, že jsem schován a nic se mi nemůže stát. Každý podle svého uvážení, jak jinak budu vědět, co chci, nebo co je pro mě nebezpečné a co už ne. Každý jsme jiný, a je to dobře.
Můj otec se narodil o deset let dřív, než má maminka. Každý z nich měl jiné dětství. Táta byl ze statku a tak plavil koně. Hrál si někde v polích s kusem klacku a představoval si, že je rytíř, nebo tak něco. Maminka se narodila do války a tak její dětství bylo, jak se říká poválečné. Bydleli v Praze Krči. Ta když mi vyprávěla, co vyváděly jako děti, no mráz mi přechází po zádech. Tenkrát Krč vypadala jinak, než když jsem byla malá já a dnes je to čtvrť, kde nenajdete kopec na sáňkování či rybník na bruslení. Mé dětství se lišilo od dětství mých rodičů a dnešní děti mají zas jiné dětství. Je to pokrok, to se nedá zastavit.
Dnes jsou všichni moc rádi, když si za sto padesát korun můžou jít na hodinu zabruslit do obchodního centra (říkali to v televizi, jak jsou lidé rádi), které stojí na místě, kde dříve bylo hřiště. Jo a nesmí vás tam být víc jak dvacet a musí být dvoumetrové rozestupy, takže žádné velké kamaráčofty se netrpí. Je vám to jasné!
