Velmi milá blogerka, napsala své povídání s názvem "Svoboda motýla" Pod schody, vedoucí do domu, seděl motýl. Ani se nepohnul. Je živý? Půjdu si ho vyfotit, napadlo mne.Psala. Jenže já ten samý den našla pod schody ležet člověka.
Takže, když jsem četla řádky, takového milého a křehkého povídání s nádechem podpory k lehkosti bytí, mě bylo ouzko. Místo motýla já viděla člověka a také jsem se šla podívat jestli je živý.Ty verše Evy Sádecké dávali jiný rozměr, asi ani netušila, když je psala, že nepíše jen o motýlovi, že v té stejné chvíli se pokouší vzlétnout z chodníku u schodů i člověk, stejně jako její motýl. Také se mu to nakonec podařilo. Oba vzali svůj život do svých rukou a tak moc se snažili až zmobilizovali své energie, o kterých si mysleli, že je nemají. Pak další řádky v jejím blogu mě ten den opravdu zasáhly, jako by chvíli byla v mé kůži a chvíli v kůži toho mladého člověka. Říkala jsem si, proč zrovna dnes napsala tyto řádky. Proč zrovna dnes já je mohu číst? Abych pochopila? Třeba něco co se nedá pochopit, dokud to nezažiješ. Život je někdy velmi záhadný a někteří lidé jsou vnímaví a empatičtí, jakoby jejich náruč obsáhla vše kolem. Vyváží to ten druhý extrém. Nevšímavost, neochotu a chlad. Takže, zažíváme podobné situace, jen se s nimi jinak vyrovnáváme. Přeji nám všem lehkost bytí v životě, ať je jako ten motýl, ikdyž je někdy zamotaný a je těžké vzlétnout, nevzdávej me ho.
