Duše v zajetí

  Až mě přestane bolet svět. Uzdraví se moje duše. Připadám si jako Ježíš, který na svých bedrech nesl kříž. Každý den beru na sebe hříchy druhých lidí a každý den mě ukřižují. Pak vstávám z mrtvých a rozsévám kolem sebe radost a smích. Zvednu hlavu k nebi, roztáhnu ruce a otočím dlaně k slunci. Žiji z jeho svitu a žiji z kapek deště, které tančí v kakofonii dnešního světa, ale přesto se tak nádherně smějí. A já se směji s nimi, než mě znovu příkoří, faleš a lži přibíjí na kříž.Jsem jako Fénix, který povstane z popela. Ó ty tajuplný tvore, kéž by tě někdo pochopil. Kéž by s tebou někdo dokázal žít, kéž by ti někdo pomohl shořet a zase znovu povstat z popele. Proč ti nikdo nerozumí?Až mě přestane bolet svět, uzdraví se moje duše. Až budu více patřit sobě než světu, má duše bude volná. „Bojuji“ za každý svobodný den, kdy mohu vše. Hořet jako oheň, téci jako voda, vát jako vítr, létat jako pták. Pryč s fenoménem sociopatických blbů a vzhůru k oblakům; blankytně modré nebe, zářící slunce, vlahý vánku a černo černá tmo, jež mě položíš do měkoučkého peří a necháš snít o lásce, spravedlnosti a cti. Autor: Eva Stefkova