Lidé jsou ze své podstaty ochotni pomoci. Dělá to mnohým z nich radost. Je to přirozená věc a součást komunikace v širším kontextu. A nakonec kdo se bojí odmítnutí, nikdy se nedozví nic od těch kteří neodmítají pomoc poskytnout.
Vydal jsem knihu, na které jsem delší dobu pracoval. Kniha vyšla u nakladatelství Pointa. Mimochodem je to velmi dobrý počin pomáhající autorům, kteří s tím doposud neměli žádné zkušenosti. Když kniha vyšla, měl jsem ohromnou radost. Tak jako tisíce autorů, kterým každoročně vyjde kniha. I když každý rok vyjde spoustu knih, velká většina z nich nakonec vyjde jednou a dál to již nepokračuje. Dnešní čtenář je totiž velmi vybíravý a navíc má opravdu z čeho vybírat. Stejně tak ty spousty knihkupců si do výkladní skříně dají autora, který už má jméno. Rozhodl jsem se, že jako autor musím pracovat na marketingové propagaci nad rámec vydavatelství. Nejdříve jsem však začal přemýšlet jak k tomu přistoupit. Možností je mnoho. Ať už se jedná o sociální sítě nebo cokoliv jiného. Ze začátku mne kromě toho než investovat prostředky do propagace nic jiného nenapadalo. A to se mi zdálo hrozně málo. Navíc jsem si nebyl jist jestli to funguje. Po nějaké době jsem si však na něco vzpomněl. Vybavilo se mi jedno pravidlo, které jsem znal už delší dobu. Pravidlo, o kterém velmi známí a respektovaní lidé tvrdí, že funguje vždy. Je vyjádřeno jedním slovem.
ŽÁDEJTE
Vypadá to na první pohled jednoduše. Pro mnoho lidí to však tak jednoduché není. Je to totiž spojeno s něčím, co mnoho lidí odrazuje. Něco přes co se nedokážou povznést. A to něco je – ODMÍTNUTÍ.
Lidé si totiž často a mylně spojují odmítnutí se svou vlastní osobou. Dotýká se jich to osobně. Myslí si, že když někdo odmítne jejich žádost, že to vypovídá něco o nich. Mají pocit, že zřejmě pro svět nejsou důležití, protože v opačném případě by je přece nemohl nikdo odmítnout. Do jisté míry mají pravdu. Pro mnoho lidí důležití nejsou. Ale pro mnoho jiných ano. Ale to se nikdy nedozví, pokud to nezkusí. A mnohdy to opravdu nezkusí, protože mají spoustu nepodložených domněnek.
Chtěl jsem v tom mít jasno. Nezbývalo nic jiného než to zkusit. Začal jsem žádat. Všude možně. Tam kde jsem v tom viděl smysl. U zajímavých a známých lidí. Na místech, která mají velký dopad. U knihkupců, u nakladatele, u redaktorů. V časopisech, internetových portálech a v médiích. Různými způsoby. Pomocí emailů, telefonicky i osobně.
A jaký je výsledek? Pro mnohé by byl velmi překvapivý. Našla se velká skupina lidí, která byla ochotná pomoci. Mnoha různými způsoby. Přímo i nepřímo. Pokud lidé nemohli pomoci přímo, pomohli jinak. Odkázali na někoho dalšího, kdo měl v této věci kompetence. Nakonec se hodně záležitostí posunulo dopředu. Zrealizovali se věci, o kterých bych si nikdy předtím nemyslel, že by se mohli povést. A přece se staly. Ten proces neustále probíhá, vyvíjí se a tím pádem mne napadá mnoho dalších možností kde žádat. Žádání má smysl. Každý, kdo v minulosti docílil úspěchu, nikdy nedosáhl ničeho sám ale za pomoci lidí. Lidí, kteří byli o pomoc, spolupráci, či radu požádáni.
Myslím, že lidé jsou ze své podstaty ochotni pomoci. Pomáhání dělá mnohým z nich radost. Je to přirozená věc a součást komunikace v širším kontextu. A nakonec kdo se bojí odmítnutí, nikdy se nedozví nic od té části dotázaných, kteří žádosti neodmítají.
