O omamné vůni, o námořnickém tričku a o malinkém drobečku...

Aneb jak jsem si pochutnal na výtečném  Creme brulée a také o tom, jak je důležité vědět, co od života chceme...

Nedávno jsem byl na obědě s jednou svoji dlouholetou kamarádkou.

Znám ji ještě z dob, kdy v jednom místním kultovním baru pravidelně hodnotila kvalitu levných sudových vín a mezi sklenkami si občas odskočila na dvorek s ostatními pankáči a umělci...si dát práska...

A najednou...po letech...tady, v noblesní restauraci, kterou si Ona sama vybrala (a kde se já necítím ani trochu dobře...), naproti mně sedí úspěšná, elegantní  a opravdu velmi přitažlivá žena v těch nejlepších letech. Její Chanel No.5 se vznáší nad naším stolem  a já - trochu omámen tou lahodnou francouzskou vůní – pozoruji, jak si lehounce pohrává  s hedvábným šátkem, který má uvázaný kolem krku, zatímco distinguovaně žádá mladičkou servírku o nápojový lístek.

Jedli jsme a pili a hlavně hovořili...

A bylo o čem, vždyť jsme se neviděli více než patnáct let!

Ona...krásná žena s vytříbeným vkusem pro naprosto vše...dnes majitelka jedné úspěšné a velmi prosperující malé firmy, bohužel rozvedená, maminka malé dcerky...plánuje nákup historického domu v centru našeho krajského města.

Já...světoběžník, co se - konečně - po letech vrátil domů, tady sedím ve svém oblíbeném námořnickém tričku a vyprávím ji historky o potápění se žraloky a o tom, jak jsem se učil v Anglii plést vánočku z videa na internetu a ještě o tom, jak jsem tenkrát, s tím Irem, tančil v té přístavní hospodě na stole...

Vzpomínali jsme na ty krásné časy, kdy nám bylo naprosto vše  - a zároveň naprosto cokoliv - takříkajíc ukradené.  Jediné, co jsme tehdy od života chtěli...aby to bylo, jak jsme tehdy říkávali „na pohodu...“

„Na pohodu“ jste tehdy slýchávali ze všech stran. Dvě slova, kterými bylo možné vše vysvětlit. Dvě slova, kterými se dalo odpovědět i na veškeré malicherné, či neodbytné otázky jako například: proč  jste se ráno dostavili pozdě do zaměstnání, anebo, naopak, v noci pozdě do společného lože?! „Na pohodu,“ to byla zkrátka naše cesta i náš cíl. Byla to mantra. Světonázor. Našlo se mezi námi dokonce několik skutečných mistrů, kteří dosáhli nejvyššího stupně tohoto učení. Takoví jedinci to své „na pohodu“ potom dokázali jasně  a odhodlaně, artikulovat třeba i těsně před vykonáním dechové zkoušky, zatím co je policista přísně oslňoval kapesní svítilnou.

„Na pohodu...“

Krásné vzpomínky.

Ona i já jsme občas ustali v hovoru i v pojídání výtečného pokrmu a zasněně se podívali kamsi, kam nikdo jiný dohlédnout nedokáže...

Když jsme dojedli, rozhodli jsme se pro „sladkou tečku" a objednali si ještě dezert.

Tedy objednali...správně bych měl vlastně říci, že ten dezert pro nás dva objednala Ona...protože já totiž dodnes nevím, jak se správně vyslovuje „Creme brulée"...

Když před nás servírka položila dvě misky s tím nažloutlým božským pokrmem, Ona svraštila obočí, pohlédla na svou porci, potom do očí servírky...a až po několika sekundách, se - se značnou námahou - začala usmívat.

Nebudu popisovat celý rozhovor, který  Ona s nebohou servírkou vedla... Šlo v podstatě jen o to, že Ona nepovažovala svoji porci Creme brulée za dostatečně dnešní. Odmítala uvěřit nejenom servírce, ale dokonce i přivolanému vedoucímu provozovny a nakonec je nějak oba přesvědčila, že nejlepší bude, když Ona – sama - půjde a vybere si právě ten dezert, který jen Ona – sama - za dnešní bude ochotná uznat.

Zatímco jsem já ze své misky mlčky, s pohledem provinilého psa, dojídal poslední zbytky té nebetyčné laskominy, odvedla Ona celou skupinku zaměstnanců restaurace tam, kam je za normálních okolností NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN! Za několik minut se spokojeně vrátila a misku, která - po mém soudu - byla úplně stejně dnešní, jako miska předešlá, položila velmi pomalu (a velmi klidně!) před sebe na stůl.

To víte... chvilku to trvalo, než jsme dokázali navázat přetrženou nit našeho hovoru. Navíc jsem se trochu styděl, jelikož jsem svůj dezert snědl, aniž bych počkal až se Ona vrátí zpátky ke stolu...(ale byla vám to taková dobrota, že...).

Pořád jsem se jí ale chtěl zeptat, na to, co mi již od první chvíle vrtalo hlavou. Totiž, jak je možné, že Ona... (jak jsem již prve zmínil, opravdu krásná a přitažlivá žena, úspěšná společensky i ekonomicky...žena, za kterou se muži na ulici otáčejí...)... zkrátka, jak je možné, že s tím vším, co Ona může jakémukoliv muži nabídnout, skončila jako svobodná matka a navíc -  podle vlastních slov - dost osamocená...?

Jak to?!

(Jak to?!)

Právě ve chvíli, kdy jsem konečně sebral odvahu a nadechl se, abych se zeptal, proč je tedy vlastně pořád sama, se na mne Ona najednou upřeně zahleděla. Svraštila obočí a s rychlostí mexického vrhače nožů odstranila ubrouskem maličký drobeček, který ležel na stole přede mnou...