O Novém roce, o bublinkách z malinovky a o tom, co jsem jasně viděl…

Aneb jak můj tatínek tančil v županu po pokoji tak dlouho, dokud se nebacil o knihovnu, co všechno můžete vidět, když to doopravdy vidět chcete, a kterak pan Menšík dělal srandu…

Silvestr roku 1977.

Rodiče mi tehdy poprvé dovolili nejít spát hned po večerníčku. Mohl jsem se s nimi uvelebit do pohovky, ujídat maminčiny výtečné jednohubky a koukat se na pana Menšíka, jak dělá v televizi srandu a kolem něj tancují všelijaké krásné slečny.

Maminka mi pro tento vzácný večer dala dvě naprosto nekompromisní podmínky: Nedrobit! A pyžamko! (A nedrobit!!!) Tatínek toho nikdy moc nenamluvil, a proto si i tentokrát vystačil s podmínkou jedinou: Po půlnoci prý něco pomažu do postele…

Tatínek přede mě významně postavil broušenou skleničku na víno a nalil do ní malinovku. Trochu jsem drobil (a bryndal). Ale maminka to neviděla a tatínek se tvářil, že to nevidí, a pokaždé, když mamince doléval víno, tak na mě zvláštně zamrkal…

Maminka začala zpívat s Haničkou Zagorovou a měla najednou úplně červená líčka. Tatínek přinesl další láhev vína a pro mě malinovku. A potom náš tatínek začal tančit po pokoji. Tančil sice jen ve svém starém vytahaném županu, ale kam se na něj hrabal pan Korn v televizi – i s tím svým cylindrem!

Blížila se půlnoc. Už i náš tatínek měl trošinku červené tváře, a tak se rozhodl nám sdělit, že je mu ohromně dobře a že nás má všechny hrozně moc rád.  Maminka hned nato zazpívala něco od paní Hegerové, což jsem ale vůbec nechápal, poněvadž bych dal krk na to, že ta paní, co právě zpívala v televizi, byl pan Matuška, ale tatínek jí dal pusu, tak to bylo asi v pořádku. Někam se mi ztratil skoro celý chlebíček se šunkou. No nevadí, však ona ho potom maminka najde…

A najednou byli v televizi všichni vážní a začalo odpočítávání posledních vteřin do půlnoci. Tatínek otevřel láhev sektu, nalil mamince i sobě, trochu dokonce i mému staršímu bratrovi a mně dolil skleničku vrchovatě malinovkou, až z ní vyskakovaly bublinky divoce do vzduchu.

Půlnoc odbila a my si všichni jsme nám všem popřáli hodně štěstí a zdraví a mně všichni přáli, abych nezlobil ve škole, a bylo nám fajn.

Tatínek dopil, položil skleničku opatrně na stůl a rozvážně prošel kolem knihovny k oknu do zahrady. Odtáhl záclonu a chvíli se tiše díval na zasněžené lísky a duby za naším plotem.

„Luboši, pojď sem honem!“ zašeptal najednou tatínek a prudce u toho gestikuloval rukou.

S plnou pusou slaných buráčků jsem k němu nechápavě přišel. Tatínek k oknu  rychle přistavil židli a postavil mě na ni. Koukal jsem se z okna s mým tatínkem, chroupal buráčky a čekal, co bude dál.

„Podívej,“ začal mi tatínek užasle ukazovat cosi, co se odehrávalo přímo před námi v naší zahradě. „Támhle! Akorát před tebou! Starej rok odchází a střídá ho Novej rok. Novej, úplně mladej rok! Vidíš?!“

„Ne…“

„Podívej se pořádně… Máš to úplně před sebou… Luboši! Támhle! Takhle zprava přichází ten Novej rok a doleva odchází ten Starej utahanej rok pryč… Copak seš slepej?!“

Nosík jsem měl rozpláclý o okenní sklo a oči vytřeštěné, ale pořád jsem neviděl nic jiného, než jenom naši zahradu pokrytou čerstvým sněhem.

„Ukaž, prosimtebe, já ti to utřu,“ řekl tatínek, odstrčil mne a rukávem županu mi otřel zadýchané kolečko na skle přede mnou.

„Co to tam vy dva vyvádíte?“ přidala se maminka a postavila se vedle mě z druhé strany.

„No, právě ukazuju tady mladýmu, jak se mění Novej rok se Starým,“ vysvětlil jí tatínek.

„Já nic nevidím!“ postěžoval jsem si okamžitě mamince.

Maminka mě pohladila po vlasech a dala pusu tatínkovi. Potom se ke mně sehnula a řekla: „Musíš se dívat pořádně. Hele, támhle…“ a ukázala přímo před sebe.

I tatínek se ke mně sehnul a ukázal stejným směrem jako maminka. Přímo doprostřed naši zahrady…

Znovu jsem přimáčkl svůj nos na okenní sklo a pozorně se zadíval ven do noci.

A pak jsem skutečně uviděl…

Viděl jsem zcela zřetelně a jasně, jak v naší zahradě, přímo před našimi okny, přichází Nový rok, aby rok Starý mohl v klidu a tichosti odejít na zasloužený odpočinek…

„Tak co?“ zašeptal tatínek. „Už to vidíš?“

„Už jo,“ přikývl jsem. Támhle je Novej rok. Ještě mladej. A támhle jde ten Starej někam pryč…“

Znovu jsem se zadíval do zahrady. Starý rok zmizel nenávratně kamsi do tmy za plotem. Nový rok se na chvilku zastavil přímo před tatínkovým včelínem, přátelsky se na nás usmál a pak pomalu – pomalinku - pokračoval dál. A já si v duchu přál, aby byl stejně dobrý jako ten rok před ním a aby maminka nehubovala, až najde ten můj ztracený chlebíček…

„Tak a teď mazej do postele!“ sykl na mě tatínek naoko přísně…