O bigbítu, o rebarborovém koláči a o všech děvčatech na celém světě ...

Aneb jak jsem se zdravě vyvíjel a rostl, až mi praskla guma u trenýrek a tak jsem skoncoval se všemi děvčaty a stal se raději indiánským náčelníkem...

 Když mi bylo pět let, chodil jsem nějaký čas, s mnoha jinými dětmi z našeho městečka, cvičit – jak se tehdy říkávalo - do Sokola.

 No, chodil...

 Popravdě, oni mě tam tedy spíše vodili (někdy dokonce strkali),  protože já sám bych na jakékoliv sportoviště  dobrovolně nikdy nešel...což mi – vyjma plováren – zůstalo až dodnes.

Dlouho  jsem se sice všemu, co jen vzdáleně mohlo připomínat nějaké cvičení – nebo dokonce sport! -  dokázal velmi lstivě vyhýbat a všelijak bránit, jenže nakonec se u nás doma proti mně všichni spikli a celá rodina se jako jeden muž  (včetně naší babičky)  začala najednou starat jen a jen o můj zdravý růst a vývoj.

Ale musím uznat, že na to šli tenkrát velmi chytře...

Tatínek začal všem na potkání tvrdit, že mám sílu jako medvěd a několikrát dovolil, abych ho v našem obývacím pokoji na koberci u piána přepral.

Maminka sehnala u jedné známé vedoucí obchodu s obuví cvičky téměř mojí velikosti.

Můj starší bratr mi s úlevou v očích dobrovolně – a rád – přenechal několik vytahaných tílek a dvoje zánovní červené trenýrky.

Babička mi na cvičky a sportovní úbor ušila krásný plátěný pytlík s monogramem a se šňůrkou přes rameno.

Dědeček se uvolil, že mne do tělocvičny bude přes celé město vodit každé pondělí a středu on a za tím účelem hned někde  vyštrachal svoji starou sváteční vycházkovou hůlku, krásné – předválečné – polobotky (měl v nich vždycky takové ty nádherné dřevěné napínáky...) a švihácký klobouk, který jinak nosíval jen o státních svátcích a nebo když vezl na kárce prázdné propanbutanové láhve na výměnu.

Byl jsem v pasti.

A tušil jsem, že sportu se tentokrát už asi nevyhnu...

Příští pondělí mne můj dobrý dědeček podplatil  –  tedy vlastně spíš obalamutil! - žvýkačkou Pedro tak dokonale, že  jsem si ani nestačil všimnout, kdy a jak mi přes rameno dal můj pytlík se sportovním oblečením.

S důvěrou jsem se ho chytl za ruku a vyrazili jsme společně, brankou ven na ulici, do města - jen tak - na procházku.

  Dědeček mi cestou vysvětloval různé věci, kterým jsem nerozuměl a já jsem dědečkovi zase – na oplátku - vysvětloval věci jiné, kterým prý nerozuměl on.

Jeho špacír-hůlka, se kterou uměl chodit tak noblesně jen on ( a Fred Astair) pravidelně cvakala o chodník.

Už si přesně nepamatuji, zda-li jsme tenkrát právě probírali funkci parního stroje, nebo proč je tak  důležité, aby se dědeček do příští soboty naučil jezdit na mé tříkolce, jisté ale je, že najednou jsme stáli před obrovskou tělocvičnou...

„Tak...a já už nemůžu věřit ani dědečkovi,“ proběhlo mi hlavou a trochu ve mně při tom hrklo.

A bylo po hehé!

A bylo po legraci!

A byl konec srandy!

No a tak jsem tedy musel začít sportovat, poněvadž to – prý – bylo pro mé dobro.

Po dlouhé měsíce jsem pak dvakrát týdně vcházel do našeho místního (špatně větraného) chrámu sportu, abych tam, společně s ostatními caparty, chaoticky mával svými – pomyslnými - křidélky a pokoušel s při tom marně balancovat na švédské lavici.

Ani hru na rybáře a rybičky jsem si nikterak neoblíbil, neboť jsem byl vždy – bez výjimky -  polapen jako první ...a to i v případě, že jsem hrál rybáře!

A ano, dokonce jsem –  s největším sebezapřením - šplhal i po provaze!... tedy ovšem vždy jen tak vysoko, jak vysoko jsem byl vyzdvižen - a přichycen.

(Přichytit mne na tyč se, totiž tehdy ještě nepodařilo vůbec nikomu, kdepak... To až mnohem později, po letech, v Písku, když jsem sloužil na vojně, mne jistý major nejasného národnostního původu, během jednoho – pro nás oba – značně vyčerpávajícího odpoledne, za pomoci několika velice nepěkných výhrůžek, nakonec přece jen ke šplhu po tyči přesvědčil...)

No, jak vám říkám, byly to prostě muka...

Muka, muka, muka!

Ovšem...

Ovšem, na druhou stranu, tam ale zase také bylo hodně děvčat...

No a děvčat, těch jsem si já, z nějakého záhadného důvodu, prostě nedokázal nevšímat...

Tahleta malá veselá okatá stvoření oblečená v tílkách a modrých trusničkách s kapsičkou na prdýlce, mne totiž svými bezelstnými (ano, tohle jsem si tehdy doopravdy myslel...) úsměvy, dokázala okouzlit tak moc, až jsem se z toho párkrát dokonce zamotal do – většinou vlastního - švihadla...

Okouzlení mi ovšem vydrželo jen do dne, kdy se  několik těchto nevinných holčiček domluvilo, že ze mne stáhnou trenýrky.

Zoufale jsem se z posledních sil držel té nejvyšší šprušle žebřin v rohu tělocvičny a pomalu prohrával svůj první velký boj...

Taková zrada!

Bylo rozhodnuto!

Se všemi děvčaty na - celém světě - jsem tam tehdy nadobro! a jednou provždy!!  skoncoval!!!

A basta!

Za několik měsíců naší starou dobrou sokolovnu zavřeli a začali rekonstruovat a já tedy konečně mohl svoji slibně se vyvíjející kariéru oblastního gymnasty pověsit na hřebík.

Pravda, zůstaly tu sice ještě ty nevyřízené účty se všemi děvčaty na celém světě  (o přetržené gumě u mých trenýrek ani nemluvě!), ale já měl v té době už úplně jiné – a mnohem důležitější -  starosti...

Musel jsem zase  u nás na zahradě radit tatínkovi, jak má správně štípat dříví a nebo si jen tak sedět obkročmo na rozvrzané židli, mávat kolem sebe dědečkovou motyčkou a – coby indiánský náčelník – uhánět na mustangovi prérií mezi angrešty a rybízem a čekat až se dopeče babiččin rebarborový koláč...

Po deseti letech jsem do naší sokolovny přišel na svoji první taneční zábavu.

Tentokrát však již s o něco větším – nebo spíš jen o trochu lépe zahraným – sebevědomím.

Sebevědomím kluka, kterého v zadní kapse sepraných riflí hřejí dvě dvacetikoruny a jeho zbrusu nový občanský průkaz...

Bigbít!

Tančil jsem neohroženě!

Po půlnoci mi ale jedno děvče nakonec stejně zase stáhlo kalhoty...

Bigbít...!