Nespravedlnost

   Poslouchal jsem v rádiu pořad, který se zabýval lidovými písněmi. Při této příležitosti jsem si uvědomil, jak jsou lidové písničky občas kruté a nespravedlivé.       

   Uvedu snad nejkřiklavější případ, kterým je píseň Travička zelená. Zpívá se v ní: travička zelená, to je moje potěšení, travička zelená, to je moje peřina. Jak k tomu přijde například tenista Tomáš Berdych po letošních porážkách na travnatém dvorci hned v úvodu Wimbledonu a olympiády? Je pro něj travička zelená opravdu ještě potěšením? Neuvítal by on a mnozí jiní, aby si mohli upřímně a s chutí zazpívat něco pěkného o antuce?

   Lidové písně mají v tomto směru velký dluh. Oslavou antukového povrchu se, pokud vím, dosud žádná neobtěžovala. Přitom je mnoho tenistů, kteří tento povrch výrazně upřednostňují, o trávě se vyjadřují hanlivě a doporučují ji pouze jako krmivo pro domácí zvířectvo.

   Školák-tenista, jenž při hudební výchově musí zpěvem nekriticky vyzdvihovat pouze přednosti travnatého povrchu, ačkoliv je třeba nadšeným antukářem, je takto veden k neupřímnosti. Pete Sampras si mohl ve školní lavici zazpívat Travičku zelenou od srdce, ale proč k tomu nutit i vyznavače pomalejších povrchů?

   Jestliže lidové písně spontánně vytryskly z hrdel neznámých autorů, pak je smutné, že v tomto směru byli zřejmě mnohem talentovanější sekáči trávy, než například pracovníci cihelen. Těm patrně nevytrysklo nic. Možná by pomohlo vytvořit nějakou ódu na antuku alespoň nyní, když v minulosti se na ni zapomnělo. Melodii je možno si od Travičky zelené vypůjčit.

Antuka cihlová,

to je moje potěšení,

antuka cihlová,

tu miluju doslova.

Lehnu na ni,

jsem jak prase,

to není nic pro Samprase,

antuka cihlová,

mé srdce ji rádo má.

P.S. A co dobrého udělat pro tenisty a tenistky, kteří mají nejradši beton? To je jednoduché. Pozvěte je na becherovku s tonikem!