nikdy nevíš, kdy ti bude šahat do zadku!
Omlouvám se všem útlocitným čtenářům, kterým výše uvedené spojení témat může znít nepravděpodobně, ale to je nejspíš na životě to hezké, že jsme neustále překvapováni, naštěstí nejen nepříjemně. No abych to zase nepřehnal s emocemi, zůstaňme u "překvapování".
Před pár lety jsem pracoval pro jeden z obchodních řetězců. S potravinami jsem do styku nepřicházel, ale s lidmi, pro které to byl denní chleba ano. A byli to fajn lidi, kteří mi dnes trochu chybí. Ze peníze, za které by většina populace nevstala z postele od časných raních hodin kmitají a nejednou musí spolknout i peprnou nadávku za problém, který opravdu nezavinili. Nejvíc práce je v odpoledních hodinách a o víkendech, kdy ostatní tráví čas s rodinami a v tak konkurenčním prostředí, že jiný podobný obor nejspíš neexistuje. Samosřejmě se tam dal potkat i pořádný kretén, (málokdy má firemní tričko), ale to bude zřejmě problém univerzální.
Na pokladně a na oddělení lahůdek tam pracoval kluk, který mezi vesměs ženské osazenstvo lehce nepasoval, ale na druhou stranu jeho přítomnost nebyla nikomu divná. Vědělo se, že je to student, který jako brigádník vymetá ty nejméně populární časy, jako jsou páteční odpoledne a víkendy za cca 50 korun brutto. Samozřejmě minus manko, které si pokladní hradí ze svého.
Ale roky letí a mně se přihlásily potíže, které zpopularizoval mistr Vašut v notoricky omílané reklamní scénce, kdy je jeho partnerka zhnusena jeho častými odchody na toaletu. (Přiznám se že moje představa o míře tolerance partnerky je jiná, ale budiž, proti gustu...) Ani modré růže kvůli tomu manželce nemusím nosit.
Po více než hodině čekání na nehostinné "socialistické" chodbě pavilonu rozměrné fakultní nemocnice mě ze čtení novin vytrhl hlas sestřičky. "Pojďte dál, pane inženýre!"
Na urologii už jsem byl, takže má představa o "adrenalinu" který je možno zažít ve zmíněné ordinaci se už pohybovala v očekávatelných mezích. Většině pacientů v hlavě leží všechny možné scénáře až do těch úplně nejčernějších, o kterých sice denně čtete a slyšíte, přesto je vnímáte tak, jako by se vás ani nemohly týkat. Ani plakát "Mám rakovinu prostaty a léčím se" vám nějakou extrovní odvahu nedodá.
"Dobrý den, my se známe" oslovil mne mi mladý, sympatický lékař sedící u spočítačového stolku příjemným hlasem. "Jasně", říkám, určitě z nějakého tenisu nebo snad odjinud? Nesnáším situace, kdy na mě někdo mluví, jako bychom se viděli včera, já vím, že ho znám, ale zaboha si nemohu vzpomenout odkud. I když v tomhle případě mi to připadalo méně trapné, než jindy. "Dělal jsem u vás v obchoďáku. Ještě tam jste? Pokladna, lahůdky..." Jasně, že mi to docvaklo. Tomu se říká změna pozic. Pak už jsme šli k věci, on vyslechl mé potíže, byl lidský a příjemný. Odpověděl na dotazy, poslouchal, vysvětlil. Škoda, že takových doktorů, není víc.
Téměř každý z nás má nejspíš tendenci posuzovat lidi podle toho, v jakém postavení jsou vůči nám. Kdo bere člověka s koštětem v oranžové vestě jako sobě rovného? Kdo nenadává pokladní v supermarketu za to, že není dost rychlá, když on spěchá na za svým hobby? Kdo z nás si upřímně váží ukrajinské uklízečky, i když je to doma třeba třeba profesorka matematiky? V jakém věku přichází ta moudrost a a pokora, kdy nám to sepne automaticky a není to jen racionální dovětek, když se zastydíme za svou první rychlou emoci?
"Tak pane, otočte se, opřete se lokty o to lůžko, teď to bude chvíli nepříjemný"...
