Fascinace pracovním mládím - navazuji na ...

Vzkaz padesátiletého zaměstnance třicetiletému šéfovi.

Naše národní báchorky o plných 12 a více hodinách usilovné práce jsou totální blbost, smysluplného jsou lidi schopni udělat 3-5 hodin denně. Zbytek je balast a kecy. Podle Evropských statistik pracují Češi nejvíc z celé Evropy a přitom je tu pěkný bordel. Je to naše národní hra na důležité, nejspíš z komunizmu, kdy se každý musel tvářit nepostradatelně.

Řekl bych na to, že kromě výjimečných situací má člověk stihnout práci za 8 hodin, jinak na ni nestačí. Že tam ptákuje déle znamená, že duševně a fyzicky neregeneruje, nemá jiné podněty, nevěnuje se rodině (investice do budoucna) a lidsky zakrní. Stává se z něj nepříjemný stroj, který sice něco chrlí, většinou jen otravuje okolí, které by jinak práce bavila.

Větší problém vidím, že začínáme být národem předpisu, jak v McDonaldu (nic proti němu, tam to má smysl, aby karbanátek byl vždy stejný). Ale holka z personálky, co jí je 20 a chlup má předpis, jaké lidi má podle příručky brát. Když to neudělá, vyhodí ji. Čtyřicetiletý personalista chápe, že v životě je to složitější a sekat rozhodnutí jak Baťa cvičky nemusí být to pravý. Že i padesátník s mizernou angličtinou může být ve spoustě ohledů daleko lepší než jupík po třech letech v USA. Ten starší už ví, že jeho super nápad pravděpodobně negativně ovlivní 10 dalších procesů, o kterých díky zkušenostem ví. A věřte tomu nebo ne, pravděpodobněji krade mladý, protože je odvážnější, nemá co ztratit. Neživí rodinu, spí u maminky. A že je zodpovědnost s věkem vyšší se asi nemusíme bavit, skupinky rozsekaných řidičů při návratech z diskoték o tom hovoří celkem jasně. Starší má děti na školách, nepotřebuje tolik vyvařit, ale oceňuje stabilitu. Je mi 43, jsem někde uprostřed, ale mám pocit, že disciplína "udělat dojem u pohovoru" se kapku liší od disciplíny "skutečný pracovní život, kolektivní pojetí, loajalita atd". Zažil jsem úspěchy i neúspěchy, vím, že každá mince má dvě strany. Na toto téma je hezký film "O Schmitovi" s Jackem Nicholsonem. Pojišťovák, schopný počítat matematické modely pravděpodobnosti jde do penze, nabízí pomoc mladšímu. Ten ho vyfakuje, že má přece kompjůtr a ať si jde starej po svých..

Když jedete v Německu po dálnici a ladíte rádio, hraje tam 80% stanic hudbu typu Karel Gott. Rádia obvykle hrají pro cílové skupiny, tedy pro ty, co jsou zajímaví pro inzerenty dané stanice. Když otočíte hlavu o 90°, uvidíte vedle v dlouhém mercedesu šedesátníka, zkušeného a úspěšného, zatímco u nás se po dálnicích prohánějí třicátníci a lehce nad. Nebo to snad v Německu dělají blbě? Fascinace mládím jednou skončí. Až se zjistí, že manažer má nejdřív rozumět nějaké problematice a pak být teprve manažer.

Souvisí to i s úkolem další generace. První generace hodnoty vytváří, druhá je udržuje. A na to je někdy místo ostrých loktů a bojovného drajvu potřeba spíš chladná hlava a dlouhodobá solidnost a zkušenosti, byť to vypadá méně efektně...