Znovu k době pobělohorské

Milý kolega Honza Ziegler nabídl čtivě pojatou recenzi knihy „Temno“ Ivany Čornejové. Ano, týká se pobělohorského období našich dějin. Protože jsem knihu (zatím) nečetl, přidám několik obecných poznámek.

S Honzou Zieglerem jsme v naprosté většině politických pohledů ve shodě. Oba stojíme vpravo, ctíme demokracii a svobodu a hodnoty s nimi související. Lišíme se ovšem v hodnocení oné doby „temna“ (pro mě bez uvozovek). Honza ji vnímá – zjednodušeně řečeno – katolickým, já protestantským pohledem. (U mě je to ještě umocněno rodinnou tradicí: z otcovy strany jsem potomkem pobělohorských emigrantů, kteří kvůli pronásledování tajných evangelíků katolickou vrchností a v zájmu nezpronevěření se vlastnímu svědomí a zachování rovné páteře odešli z vlasti – nejprve do pruského Slezska, odtud pak do dnešního Polska.)

Náš vzájemně odlišný pohled na pobělohorské období je tedy pochopitelný. Dovolím si drsný příklad, aniž bych kohokoli k čemukoli přirovnával, jde jen o ilustraci. Jiný názor na komunistickou totalitu, jmenovitě na období pookupační „normalizace“, budou mít tehdejší členové KSČ, kteří zastávali vyšší či vysoké funkce v systému, tak či onak z něj tyli a byli s komunistickým režimem ztotožněni – a jiný signatáři Charty a disidenti obecně; při vědomí toho, že režim všemožně pronásledoval a šikanoval je i členy jejich rodin.

Chci tím říci, že pro nás pronásledování evangelických předků (nemyslím tím jen příbuzné, ale tajné evangelíky jako celek) a způsob, jakým s nimi bylo zacházeno, je dost podstatným negativním aspektem pobělohorské doby, ba aspektem zásadním. Dovolím si opět přirovnání. Nelze přece říkat něco v tom smyslu, že komunistický režim sice vraždil nevinné, zavíral disidenty za vyjádření názoru, ukradl co mohl a tak dále, ale svým způsobem to “omlouvat“ tím, že rudý režim se mohl chlubit řadou úspěchů v nejrůznějších oborech (dosaďte si sami).  Nepíšu to rád, ale podobný dojem ve mně vyvolává Honzův (a zřejmě i Čornejové) pohled na rekatolizační (protireformační) éru našich dějin, když si dám do souvislosti jejich negativní hodnocení povinné rekatolizace a poukaz na „obrovský rozkvět barokního stavitelství, umění a kultury“. Já nehodnotím pobělohorský režim pouze na základě fascinujících barokních skvostů, ale také podle toho, jak se choval ke svým obyvatelům, kteří nechtěli zradit své svědomí.

Kdyby se Československá republika nedostala v roce 1948 do pazourů ruského bolševického medvěda, ale šla obdobnou cestou jako země na západ od nás, byla by na tom po všech stránkách lépe než pod nadvládou z Kremlu řízené KSČ. Obdobně, a raději to budu formulovat jako otázku: Kdyby v českých zemích nebyli evangelíci pronásledováni, ba co víc, kdyby na Bílé hoře protestantské strany vyhrály a v zemi pokračovala vláda evangelické vrchnosti (která byla vůči katolíkům, pokud jde o jejich právo vyznávat jinou víru, tolerantní), opravdu je to tak, že by v monarchii nedošlo k baroknímu rozkvětu, byť mi měl nejspíš jinou podobu? Opravdu jen katolická vrchnost mohla být garantem takového rozkvětu? Což neměla například Jednota bratská vynikající školy, špičkově vzdělanou inteligenci, světově uznávané autory (nejen Komenského)? Což v zemích, kde byli u moci evangelíci, nezaznamenáváme rozkvět ve všech oblastech lidské činnosti – ve zmíněném stavitelství, umění, kultuře? A konečně, neměl snad lví podíl na rozmachu kapitalismu protestantismus, zejména pak jeho kalvínská větev (a nikoli katolicismus)?

Honza Ziegler zmiňuje důležitou součást našich dějin, totiž že „až do Bílé hory u nás žili společně katolíci a protestanti se zaručenou svobodou svědomí. To ovšem v té době byla v Evropě výjimečná situace …“. Ano, jak Kutnohorský náboženský mír 1485, pak především Rudolfův majestát 1609 je něco, co bylo vskutku výjimečné a na co bychom měli být náležitě hrdí. Ukázali jsme Evropě, že navzdory všem problémům lze existovat ve vzájemném vztahu, který znamená snesitelné poměry pro oba tábory. To vše ale vzalo nedlouho po Bílé hoře za své a z tohoto úhlu pohledu představoval vítězný totalitní katolický režim krok zpět.

Souběžně s tím musím zmínit, a udělal to správně i Honza Ziegler, zásadu „cuius regio, eius religio“. Také pro tento kompromis platí to, co Honza zmínil v pasáži o českém katolicko-protestantském soužití: že to byla „spíše snášenlivost z nutnosti. Ani jedna ze stran si totiž dlouhou dobu netroufala definitivně vyřídit tu druhou.“ Nešlo o žádný ideál, nicméně uplatnění této zásady umožňovalo za situace, kdy si papežská církev dělala nárok na udržení duchovní nadvlády nad západním světem (což se jí v českých zemích po Bílé hoře podařilo), de facto zrovnoprávnit alespoň luterství s katolicismem (později se to týkalo i kalvinismu); hovoříme samozřejmě o poměrech v Německu (zjednodušeně vyjádřeno).

Domnívám se ovšem, že poukazem na existenci zmíněné zásady platné „u sousedů“ nelze relativizovat poměry u nás, které byly vůči evangelíkům kruté, nelidské (docházelo k mučení těch, kdo „věřili jinak“ a odmítli svoji víru zradit) a absurdní (není větší absurdity v životě křesťana, než když mu křesťanská vrchnost zakazuje vlastnit a číst Bibli). Řečeno soudobým jazykem: na jedné straně vznešenost baroka, na druhé drastické potlačování lidských práv.

Jedním dechem musím ale dodat: pokud se stejným způsobem chovala protestantská vrchnost na územích pod svou vládou vůči katolickým věřícím, je naší (mojí) povinností to odsoudit stejně důrazně, což tímto činím. Jde o hrubé znevážení ducha Ježíšova učení, z něhož je zřejmé, že ve věcech víry nesmí být použito násilí. Ale pouze slovo svědectví, kázání evangelia. Apoštolové nebyli poslání Kristem do světa, aby šířili křesťanskou víru mečem, ale právě jen slovem. Tomuto principu se zpronevěřily obě strany, přiznejme si to.

Je tedy evidentní, že k úplné shodě obě strany dojít nemohou. Tak jako se nacisté provinili vůči Židům, provinila se katolická moc během pobělohorské protireformace vůči evangelíkům (a ovšem jindy a jinde zase nekatolíci vůči katolíkům). Lze odpustit, nikoli zapomenout. A vždy, když se objeví tendence vyvyšovat krásu barokních skvostů a v jejich stínu nechat v polozapomnění utrpení těch, kdo si zachovali čest, čisté svědomí a rovnou páteř, je povinností nás, jejich potomků, připomenout pravdu.

Psáno 8. listopadu 2022 ve výroční den bitvy na Bílé hoře, která znamenala konec České konfederace. Tedy stavovskou monarchii s panovníkem voleným generálním sněmem a bez práva založit dynastii. V kontextu výše uvedeného a v porovnání s protireformační praxí vůči evangelíkům garantoval dokument o ustavení Konfederace stavů zemí Koruny české katolíkům ochranu před nepřáteli, a to v článku 45:

A ačkoliv stavové pod obojí v nadepsaných zemích sami toliko tuto konfederací a defensí činí, však nicméně stavové katoličtí a lidé duchovní, když se nadepsaným způsobem k tomu, že majestáty a jiné potvrzení strany náboženství, též i tuto unii zdržeti chtějí, zaváží a pokojně bez škodlivých praktik proti podobojím chovati se budou, mají též v tomto sjednocení obsažení býti, ochrany proti svým a našim nepřátelům užiti.

Konfederace tedy nebyla protestantskou totalitou, byť katolíci měli omezený přístup k moci. Naproti tomu režim, který zde (v českých zemích) vládl po pádu Konfederace byl totalitou katolickou se vším všudy. Můžeme si tedy odpovědět na otázku, každý sám za sebe, který z obou systémů byl demokratičtější.