Zkusme se vžít do toho pocitu

Bydlíte v pohraničí. Je příjemné květnové ráno, chystáte se vyprovodit děti do školky, když v tom se ozvou sirény Rudého kódu – výstrahy, že z území za hranicemi byl zahájen útok. Nevíte zda raketami nebo minometnými střelami.

Dnes to byly minometné střely. Ne jedna dvě, ale v několika sériích pětadvacet. Naštěstí většinu z nich zachytil protiraketový obranný systém vaší armády. Ne ale všechny – žádná technika není vždy stoprocentní.

Jedna střela dopadla do zahrady mateřské školy. Do té, do níž máte namířeno s ratolestmi i vy.

Takový je jeden z obrazů života Izraelců, kteří bydlí v pohraničních regionech u Pásma Gazy.

Stalo se dnes, v úterý 29. května.

Až nás budou večer krmit mainstreamová média zprávami o další izraelském leteckém útoku na (teroristické) cíle v Pásmu Gazy, můžeme zamáčknout slzu dojetí nad zoufalým údělem nebohých palestinských Arabů. A rozhořčovat se nad nelidským počínáním „okupační“ armády.

Kdo se ale vžije do pocitů izraelských rodičů, kteří měli dnes ráno namířeno do školky v oblastní radě Eškol ležící na území jejich vlastního státu? Tam, kam dopadla jedna z nezachycených střel.

Chtěli byste snad žít v českém (moravské, slezském) pohraničí, kdyby od sousedů létaly rakety a minometné střely, drony s výbušninami či draci se zapáleným ocasem, jejichž cílem je založit oheň na vašem poli?