Věděl jsem, o čem bude můj první článek po návratu od Rudého moře. Samozřejmě o Rudém moři. Včetně bezmála padesáti snímků. Zájem byl ovšem chabý, české čtenáře internetu toto téma příliš nezaujalo.
Neplatí o těch více než dvou stovkách (10/8 v 09,55 SELČ) návštěvníků blogu, kterým tímto děkuji.
Ale k věci. Už předem jsem rozmýšlel, jaké bude téma článku č. 2 po návratu. Psát o tom, jak je úžasné být nějaký čas bez internetu a zpráv z ČR? Že jedinou zmínkou o dění doma byla noticka v dolní liště televize BBC informující o vítězi brněnské Velké ceny? Nebo připomenout, že nejsme pupkem světa a že dění na ose Zeman – Babiš – Hamáček (dále doplňte dle libosti) je pod jeho rozlišovací schopností?
Dilema ohledně námětu článku č. 2 mi pomohl vyřešit, aniž by to samozřejmě tušil, kolega Martin Braun. Tím, co uvedl v článku z 9/8 „Jsem proizraelský a prožidovský fanatik – a kdo je víc?“ (nadpis jsem gramaticky upravil; Martin je totiž natolik svobodomyslná osobnost, že se pravopisnými pravidly nehodlá nechat zotročit, já jsem do této míry svobody ještě nedospěl). V textu uvádí, co se dozvěděl od některých „spravedlivých, kteří vědí všechno nejlépe“: Židé jsou prý uplakaní a ublížení.
Pokud si někdo z těch, kdo toto dali Martinovi najevo opravdu myslí, pak žije ve lži. Jestli některý národ s ohledem na to, čím musel projít, není uplakaný a ublížený, pak jsou to „synové Izraele“, potažmo Judejci, Židé.
Nechci psát o starověkém pronásledování, nenávisti okolních národů, dvojím zajetí, barbarském chování „civilizovaných“ Řeků v době před makabejským povstáním, pádu Jeruzaléma a jeho následcích pro lid Izraele (diaspora), o ghettech, pogromech, násilné dejudaizaci (christianizaci) – a posléze holocaustu.
Chci se zastavit u soudobé pohromy, která potenciálně ohrožuje každého Žida v Zemi izraelské – o arabském terorismu, speciálně o smrtelných útocích za pomoci nožů.
Nejnovější atak tohoto druhu byl spáchán ve středu (7/8) v noci: druhý den ráno bylo nalezeno tělo s bodnými ranami. Patřilo téměř 19letému Dviru Sorekovi z Judeje, vojáku studujícímu v programu hesder (kombinace vojenské základní služby a studia náboženského učiliště). Netřeba si nic zastírat, Dvir se stal další obětí arabského terorismu. Jenom proto, že byl Žid.
Pro rodinu je to nepopsatelná tragédie: místo blížící se oslavy devatenáctých narozenin – pohřeb. (Zkuste si něco takového představit ve vlastní rodině.) Při posledním rozloučení hovořil také Dvirův otec Yoav. Mimo jiné řekl:
- Na 19 let jsme dostali dar, který ozářil světlem a laskavostí naši rodinu a její okolí, bez přetvářky a cynismu. K tomuto daru jsem řekl a říkám i teď: Pán dal a Pán vzal, nechť je Pán požehnán. Pán vzal a my nevíme, kde vezmeme sílu žít dál. Budeme ale žít v lásce a činit dobro a budeme pokračovat v předávání dobra a světla navzdory bolesti, protože jsme byli vyvoleni k životu a k tomu, abychom i nadále šířili světlo.
Podobná slova jsme mohli slyšet i při rozloučení jiných obětí arabského teroru v minulosti. Ani stopa nenávisti – ta je doménou nepřátel Izraele. Ani stopa po beznaději, ztrátě víry, uplakanosti a ublíženosti.
Yoavova eulogie je poselstvím těch, kdo jsou hrdí, nezlomní, ukazuje na sílu židovského ducha. Ne zášť, ale odhodlání jít vpřed, šířit světlo, konat dobro, obhospodařovat Eretz – Zemi izraelskou, být užitečný své rodině, komunitě, národu, státu.
Tento zvláštní druh optimismu, zahrnující víru a naději, dává lidem hebrejského jazyka, Izraelcům, Židům smysl života – právě v magickém sepětí s jejich zemí, v níž jsou historicky hluboko a natrvalo zakořeněni. Navzdory všem, starověkým i novodobým nepřátelům, ať už se nazývají jakkoli.
Jak také řekl Dvirův otec nad tělem zavražděného syna: Zlí služebníci smrti nás o Tebe připravili, ale nevzali nám Tvé světlo. Premiér Netanjahu před pohřbem Dvira opět připomněl známý rozdíl: Tito vrazi přicházejí ničit, my přicházíme budovat.
Co dodat? Když si představíme, že ti, kdo za tento ohavný čin nesou odpovědnost a bez ohledu na to, zda je Izrael zlikviduje nebo pošle do vězení, bude Palestinskoarabská samospráva vyplácet jim nebo jejich rodinám měsíc co měsíc tučnou finanční odměnu, uvědomíme si surovou pravdu: s těmito lidmi, palestinskými Araby, je zhola nemožné dohodnout se na jakémkoli smysluplném mírovém narovnání.
• DVIR SOREK – Fotoodkaz ZDE
