Žena 21. století: Kolinda G. Kitarovićová

• Na některých momentkách je tak trochu podobná Janě Nagyové Nečasové. To člověka napadne, když se na internetu probírá informacemi a fotografiemi nově zvolené chorvatské prezidentky. Jinak ale nemá Kolinda Grabarová Kitarovićová s manželkou čekého expremiéra společného vůbec nic.

Každý z nás má kromě své vlasti z různých důvodů bližší vztah k několika dalším státům. V mém případě je mezi nimi Chorvatsko. Ty důvody jsou hodně osobní, hodně veselé i hodně smutné. Nechme je ale stranou a všimněme si toho, co mě zaujalo na výsledcích tamních prezidentských voleb.

Všechno je jednou poprvé. Praha má svoji první primátorku, Chorvatskou první prezidentku. Mám z toho radost – především proto, že mám radost vždycky, když ve světě zvítězí kandidát pravice, potažmo pravice konzervativní. Proto na dálku fandím v USA republikánům, v Kanadě Konzervativní straně, v Izraeli Likudu. Proto jsem v tom mimořádně smutném minulém týdnu pocítil ono potěšení, když sice těsně, ale přece jenom zvítězila Kolinda.

Byla kandidátkou Chorvatského demokratického společenství (HDZ). Tato pravicová strana byla, jak si mnozí jistě vzpomenou, ve svých počátcích spojena se jménem Franja Tudjmana – prvního prezidenta nezávislého Chorvatska ustaveného po rozpadu Jugoslávie. Tento politik bývá vnímán kontroverzně (chorvatští přátelé prominou: takový malý kultík osobnosti), nicméně za jeho éry dosáhla země klíčového úspěchu.

Psal se rok 1995, bylo 4. srpna, když začala operace Oluja. (Pamatuji si to tak přesně proto, že toho dne večer jsem do Chorvatska odjížděl.) Chorvatské armádě se během čtyř dnů podařilo osvobodit tu část svého území, na kterém Srbové vyhlásili separatistický stát Republika srbská Krajina. Srbové si tehdy počínali podobně jako nyní ruští separatisté na východě Ukrajiny. (A jako jsem tehdy plně podporoval právo Chorvatska na osvobození svého teritoria od srbských separatistů, plně podporuji právo Ukrajiny na osvobození jejího území od ruských separatistů – bez ohedu na tu či onu dílčí výhradu tehdy vůči Tudjmanovi a dnes vůči někomu z ukrajinského vedení, neboť jde o věc principu. Ostatně Sovětský svaz měl také plné právo osvobodit své území od nacistů, přestože v jeho čele stál jeden z nejhorších diktátorů v dějinách lidstva.)

Operace Oluja, koneckonců jako každá válka, měla své stinné stránky, ale také své hrdiny. Největším na chorvatské straně byl bezpochyby generál Ante Gotovina, jehož následný příběh ilustruje prapodivnost dnešní doby včetně fungování Mezinárodního trestního tribunálo pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Generál si válečné slávy dlouho neužil, byl nucen se skrývat, neboť na něj čekal haagský tribunál. V roce 2005 byl lapen na Kanárských ostrovech, po šesti letech odsouzen ke ztrátě svobody bezmála na čtvrt století, aby byl v roce 2012 v odvolacím procesu osvobozen a domů se konečně mohl vrátit jako národní hrdina.

Chorvatské demokratické společenství se i po Tudjmanově smrti, pokud jde o vnitřní politiku, která za prvního prezidenta trpěla všemi neduhy postkomunistické demokracie včetně rozbujelé korupce) potýkalo s řadou problémů – Ivo Sanader, premiér za HDZ v letech 2003 až 2009, byl loni pravomocně odsouzen do vězení za zmíněnou korupci, nicméně navzdory všem excesům neztratilo důvěru chorvatského obyvatelstva. Důkazem jsou nejen poslední úspěchy v regionálních a evropských volbách, ale také vítězství Kolindy G. Kitarovičové ve volbách prezidentských. Zdá se, že tato formace, která je nedílnou součástí tamního politického spektra, znovu zvedá hlavu – a věřme, že obstojí s čistým štítem. Hodně napoví příští parlamentní volby.

Kdo je Kolinda Grabarová Kitarovičová? Mužským okem viděno jistě půvabná žena, ale především vzdělaná. Rodačka z Rijeky (*1968), žila nějaký čas v USA, maturitu získala v Los Alamos v Novém Mexiku. Pak absolvovala Záhřebskou univerzitu, Diplomatickou akademii ve Vídni a studovala také jako stipendistka Fulbrightovy nadace na George Washington University v hlavním městě USA. Působila kromě jiných postů jako ministryně zahraničí a šéfka rezortu pro evropské záležitosti ve vládě Ivo Sanadera a v minulých letech ve vysokých strukturách NATO. Kromě rodného jazyka hovoří anglicky, španělsky a portugalsky, kromě toho ovládá základy dalších tří jazyků. (Člověka přitom žertem napadne, že kdyby byla Češka, mohla by se přihlásit do konkurzu na českého superúředníka, když máme problém vybrat někoho, kdo ovládá alespoň jeden světový jazyk.)

Až ji, doufejme, za nějaký čas pozve náš prezident do Prahy, budeme vědět, že přijíždí sličná, sympatická a především vzdělaná dáma. Žena 21. století.

•