Z hrozby druhého holocaustu si moudrý člověk blázny nedělá

Kolega Martin Braun napsal 31. října článek na velmi vážné téma. V titulku citoval izraelského opozičního poslance Hanegbiho: „Izrael musí zaútočit na Irán, pokud do konce roku nedojde k nukleární dohodě“.

Záležitost íránské jaderné hrozby takříkajíc „visí ve vzduchu“ dlouhodobě. Je to komplikovaný problém, přičemž mimořádně ohrožen se cítí Izrael. Oprávněně: současný totalitní islámský režim uplatňuje vůči židovském státu fanatickou nenávistnou politiku, nejvyšší představitelé režimu opakovaně deklarovali cíl, kterým je likvidace Státu Izrael. Z tohoto hlediska je snaha íránského režimu získat jadernou zbraň (jakkoli je maskována slovy o opaku) vnímána v Izraeli jako krajně nebezpečná, ohrožující jeho samotnou existenci.

Řečeno bez okolků, druhý holocaust izraelský stát, který vzešel z popela prvního, nepřipustí. Logický dovětek - nejúčinnější způsob, jak Iránu zabránit v použití jaderné zbraně je neumožnit mu, aby ji získal.

Martin Braun ve svém článku reflektuje aktuální vývoj v této záležitosti. V diskusi se o slovo přihlásil kolega Karel Trčálek, který – kromě toho, že, jak sám přiznal, nechápe něco, co neexistuje, totiž izraelská nenávist vůči Íránu – nám všem připomněl: „Neříkal jsem to?!“

A přidal odkaz na svůj článek z 30. července 2021 nazvaný „Apokalypsa se začne jaderným útokem Izraele na Írán“.

Má se kolega Trčálek čím chlubit? Nikoli!

Pouze zneužil situace kolem íránské jaderné hrozby k tomu, aby formou další literární fantasmagorie opět urážel a provokoval. Fiktivní rozhovor markýze de Sade se současným římskokatolickým papežem mu slouží k tomu, aby ostouzel to, co je pro některé jeho bližní hodné úcty. Nejvyšší úcty.

Několik hanebných příkladů:

• Monoteistická náboženství se zrodila v geopatogenní zóně země zaslíbené.
• Hospodin je židovský kolektivní démon.
• Člověka stvořil ke svému obrazu Antikrist.
• Židé trpí věčnou starozákonní paranoiou a schizofrenií.
• Zaslíbená země (Země izraelská) není ničím než jen jedním velkým vyhlazovacím táborem.

Pokud k článku Martina Brauna s obsahem vážnějším než vážným Karel Trčálek napíše, že to byl on, kdo něco takového říkal – a odkáže na zmíněný text plný účelově zkonstruovaný urážek a nesmyslných konstatování, pak, kdyby to téma samotné nebylo tak děsivé, bych řekl, že mě docela rozesmál. Jenomže to poslední, co tato záležitost vyžaduje, je laciný humor.