• Tento příspěvek je určen všem, kdo budou sledovat zahájovací ceremoniál z letních olympijských her 2012 v televizi.
Londýnské hry se blíží a vše nasvědčuje tomu, že na minutu ticha za členy izraelské výpravy, kteří byli zavražděni po útoku arabských teroristů na olympádě v Mnichově 1972, čas nezbude.
Nejde o těch šedesát sekund, ty by se do scénáře jistě vešly. Je to dobrá vůle, čeho se nedostává. Chybí ochota překročit svazující limity politické korektnosti.
Jak jsme se dnes (22/7) nejspíš definitivně dozvěděli, podle názoru Mezinárodního olympijského výboru "zahajovací ceremoniál her není vhodnou příležitostí k myšlenkám na tento tragický čin". Aktuálně dodejme: ani po tragédii v Burgasu (třebaže tam šlo „jenom“ o turisty).
Naděje, že Jacques Rogge a spol. změní názor je necelý týden před zahájením her ovšem nulová.
Nezbývá, než uspořádat minutu ticha v soukromí. Každý z nás tam, kde budeme slavnostní ceremoniál sledovat. Neokázale, prostě, skromně, ale o to s větší upřímností a pietou.
Formy mohou být různé. Stačí pouhá vzpomínka. Ti z nás, kdo v časech onoho ďábelského činu byli na světě a vnímali tu hrůzu v celé její děsivosti, mohou při příchodu izraelské výpravy v čele s vlajkonošem Davidovy hvězdy Šaharem Cubarim na stadion v londýnském Marshgate Lane povstat a zapálit svíčku …
Toto je ryze osobní výzva, která má dvojí cíl. Připomenout, to na prvním místě, co se před 40 lety v Mnichově stalo a vzdát úctu zavražděným. Současně dát najevo, byť hluboko v naší mysli a za hradbou vlastního soukromí, že navzdory postoji MOV nebudou oběti tehdejšího vražedného aktu zapomenuty ani v čase zahájení XXX. her.
Mám sen. Nesplnitelnou ideu, životní přání. Že britská královna Alžběta II. v rámci své krátké role v první den tohoto sportovního megasvátku poruší zavedenou zvyklost a pronese na Olympijském stadionu o pár slov víc – ne pouze stanovenou formuli o zahájení her. Tímto počinem, víc než čím jiným, by si zajistila nesmrtelnost.
Škoda, že je to jen nesplnitelná touha …
