Když jsem na začátku března 1978 sledoval v Československé televizi zprávy o letu našeho prvního kosmonauta Vladimíra Remka do vesmíru, netušil jsem, co mě za osm týdnů čeká. Vlastně nejen mě.
Pobýval jsem tou dobou na vojně, střídavě, přes zimu, na Slovensku pod Tatrami, střídavě, od března do podzimu, u Prahy. A právě blízkost našeho spojovacího útvaru u hlavního města, nějakých 25km po silnici, předurčila naši rotu, aby se zúčastnila slavnostního přivítání Vladimíra Remka a jeho sovětských kolegů – kosmonautů po jejich příletu do Prahy.
Jako vojáci jsme samozřejmě neměli na vybranou. Útvarový autobus nás odvezl do Vokovic, rozmístěni jsme byli na chodníku asi deset kroků od sebe, mezi námi civilisté – dospělí i školáci. Nedělám si iluze, že i mnozí z nich tam přišli „dobrovolně – povinně“, jak se tehdy říkalo. Na druhou stranu, když už člověk v Praze bydlí, proč ne. Bylo to vítané zpestření každodenní šedi. V každém případě režim potřeboval mávající publikum.
Vladimír Remek a sovětští soudruzi, letci-kosmonauti (dobové označení) Gubarev, Romaněnko, Grečko a Šatalov, a také členové náhradní posádky Pelčák – Rukavišnikov, přiletěli ve čtvrtek 27. dubna 1978 odpoledne. Na Starém ruzyňském letišti je přivítala početná delegace komunistických mocipánů v čele s šéfem KSČ a normalizačním prezidentem Gustávem Husákem.
Vzpomínám si, že jsme stáli na dnešní Evropské, tehdy Leninově třídě, poblíž budovy CUBE Office Center, tehdy nového sídla Koospolu. Rozkaz byl jasný. Až budou projíždět limuzíny s kosmonauty a potentáty, postavit se do pozoru a salutovat.
Šlo o několikasekundovou záležitost. Husák, Remek a spol. projeli, my jsme je po vojensku pozdravili a zakrátko jsme se vraceli zpátky do kasáren.
Co k tomu říci? Jsem o 45 let starší, Vladimír Remek taktéž, stejně tak všichni, kdo tam tenkrát stáli s námi. Tenkrát jsem měl ještě rok a půl vojny před sebou. Dlouhá, předlouhá doba.
V digitalizovaném archivu Rudého práva vyšel o den později na titulní straně palcový titulek „V objetí rozjásané Prahy“. Jak jinak. Vladimír Remek se pak stal, tak trochu proti své vůli, jak napsal na iDNES 3. března 2018 publicista Karel Pacner, maskotem režimu. Raději by létal, jenomže…
Jedno mu ale nikdo nikdy nevezme. V análech dobývání toho magického prostoru nad matičkou Zemí bude natrvalo zapsán jeho primát. Byl prvním a jediným československým kosmonautem. A jako takový vešel do dějin.
