Tomáš Hradil má na svém Facebooku napsáno, že pracuje pro hnutí Brontosaurus Jeseníky. Když se podíváme na jeho účet na této sociální síti, zjistíme cosi neobvyklého.
Letos 10. června se vydal do Prahy. Tomáš je věřící, ne jen formální katolík, to je pro tento příběh dosti podstatné, a tak se dalo předpokládat, že jeho kroky povedou k Mariánskému sloupu na Staroměstském náměstí.
Tak tomu také bylo, ovšem nebylo to první místo, kam se vypravil. Nejprve se zastavil vedle radnice, na místě, kde jsou v dlažbě kříže na památku popravených 27 představitelů České konfederace. Tam se i se svými přáteli, františkány, pomodlil, zanechal tři růže – červenou, bílou a modrou – a napsané osobní poselství.
V něm se píše:
- Protestanti, i všichni ostatní, odpusťte nám, katolíkům, všechny křivdy, které jsme vám špatným používáním své víry způsobili.
Byl to silný okamžik. Na svém účtu Tomáš Hradil píše:
- Poklekl jsem a políbil dlažbu s křížem popraveného. Mám dojem, že jsem jej cítil. Jeho lidský strach, to, jak přestalo tlouct srdce. Slzy se mi vyhrnuly.
Víc než jen gesto. Prosba za odpuštění. Mají ji nekatolíci přijmout?
V Matoušově evangeliu čteme (v 18. kapitole):
- Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?" Ježíš mu na to odpověděl: "Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát."
Tak tedy, jak?
Gesto, přesněji šlechetný čin Tomáše Hradila můžeme ocenit, poděkovat mu za něj, podat mu (třeba jen symbolicky na dálku) ruku a popřát mu Boží požehnání. Je tu ale jeden problém. Pokud jde o 21. červen 1621, musíme připomenout, že Tomáš se ničím neprovinil. Jemu osobně není co odpouštět.
On však žádá, vlastně všechny nekatolíky, aby odpustili katolíkům křivdy, kterými se na nich provinili. Hovoří ovšem o křivdách způsobených „špatným používáním katolické víry“. Bylo tomu ale opravdu tak?
Obávám se, že křivdy vůči protestantům byly naopak způsobeny správným používáním katolické víry. Ano, šlo o špatnou interpretaci biblického poselství, nikoli o špatné používání katolické víry. V tom je podstata našeho staletého sporu (mezi katolíky a protestanty, nikoli mezi mnou a Tomášem Hradilem). Právě tento rozpor, rozpor mezi učením Bible a učením církve vedené papežem, vyvolal potřebu reformace – nápravy. Proto se v duchovních dějinách Evropy objevily protestantské církve (které samy o sobě také nejsou dokonalé).
Další komplikaci spatřuji v tom, že Tomáš Hradil nemůže mluvit za celou římskokatolickou církev, byť získal požehnání pro svoji soukromou akci od jesenického katolického děkana.
Ano, ze strany Tomáše Hradila se jednalo o upřímný akt odvahy a dobré vůle, nicméně po něm vedly jeho kroky k Mariánskému sloupu. To je samozřejmě v pořádku, věřící katolík je přitahován sloupem stejně jako český protestant při návštěvě nizozemského Naardenu hrobem Jana Amose Komenského.
Tomáš Hradil k tomu na svém Facebooku napsal:
- Já budu dle možnosti chránit pomník Husa, kdyby jej chtěli někteří strhnout. Ostatní prosím, mějte úctu k tomuto sloupu a soše Panny Marie.
Jeho vztah k Husovu pomníku je hodný ocenění a já mu za něj děkuji. Úctu k Mariánskému sloupu na Staroměstském náměstí a soše Panny Marie ovšem jako potomek pobělohorských evangelických emigrantů mít nemohu. Beru ho na vědomí, toleruji ho, nevolám po jeho demolici – ale úctu? To opravdu ne.
Když jsem byl v mládí duchovně vyučován, dozvěděl jsem se, že odpuštění musí předcházet pokání – tedy nejen lítost nad spáchaným zlým činem, ale i změna smýšlení, proměna života, radikální obrat v chování a uvažování.
Pokud je to ale tak, že katolíci činem Tomáše Hradila žádají o odpuštění a současně glorifikují sloup, který je symbolem oněch činů, kvůli nimž je o odpuštění žádáno, pak se ocitáme v bludném kruhu.
Znovu opakuji: toho, co udělal Tomáš Hradil u Staroměstské radnice si v lidské rovině hluboce vážím a děkuji mu za to. Ovšem problém mezi katolíky a protestanty, vzniklý v dávné historii, na jejímž počátku byla Husova mučednická smrt, jeho čin „vyřešit“ nemůže.
