Mezi osobnostmi, které daly najevo, že chtějí v roce 2024 vstoupit do boje o Bílý dům, najdeme i exprezidenta Donalda Trumpa. Jsou na to křesťané připraveni? Přesněji: Je na to Církev připravena?
Tak se ptá v brilantní analýze křesťanského webu The Christian Post moderátor, autor a evangelikální teolog Michael L. Brown („Is the Church ready for Trump 2024?“/23. 8. 2022).
Autor hned v úvodu nabízí dvojí upozornění. Těm, kdo Trumpa nenávidí vzkazuje: Nemám v úmyslu exprezidenta dehonestovat. Fanouškům Trumpa zase vzkazuje: Vězte, že smyslem článku není Trumpa vychvalovat.
Co tedy? M. Brown se primárně zaměřuje na Ježíšovy učedníky, nikoli na Donalda Trumpa.
Protože také v českém prostředí se lidé při vyslovení jména 45. prezidenta USA dělí – s výjimkou těch, kterým „je to jedno“ - na dva nesmiřitelné tábory, mohou být Brownovy postřehy dobrým impulsem k zamyšlení.
M. Brown klade otázku sám sobě: „Domnívám se, že navzdory mnoha pozitivním úspěchům měl Trump hluboce negativní dopad na velkou část americké Církve? Odpověď: Bezpochyby ano.“ Jedním dechem ale dodává: „Je to ale náš problém, ne jeho.“
Jako prezident byl Trump takový jako vždy předtím, soudí Brown. Hrubý, zmatečný, často svárlivý a nepříjemný, docela narcistický, bohatý newyorský obchodník, který se stal politikem. A třebaže mnozí doufali, že se změní, nestalo se tak. Ale je to muž, kterého si Američané zvolili. Jeho charakter se během působení ve funkci nezměnil; stejný je i dnes.
Autor píše, že velkým překvapením bylo, kolik skvělých věcí dokázal Trump udělat; vyzdvihuje také to, že dodržel sliby dané konzervativní křesťanské voličské základně. Za čtyři roky ve funkci, navzdory mnohému odporu, vykonal spoustu dobrého na národní i mezinárodní úrovni. Pokud ale pro něj američtí křesťané hlasovali a doufali, že se změní a on se nezměnil, nelze mu to dávat za vinu. Bylo to riziko, které křesťanští voliči podstoupili, případně kalkulace, která nevyšla. Trump zůstal takový, jakým byl vždycky.
M. Brown se vyjadřuje bez servítků: „To, že ho mnozí povýšili na jakéhosi politického spasitele byla jejich chyba.“ Přiznává: „Rádi jsme sledovali, jak znevažuje a zesměšňuje své politické oponenty, často hrubým a neslušným způsobem. Byla to naše chyba.“ Pokračuje: „Je naše chyba, že jsme se kvůli němu tak vášnivě rozdělili – někteří křesťané ho doslova nenáviděli, zatímco jiní o něm mluvili víc než o Ježíši.“ A nejen to. Brown soudí, že chybou křesťanů je také to, že „on změnil víc nás než my jeho“, přičemž některé stránky křesťanů na sociálních sítích „vypadají spíše jako stránky politických útočníků než jako profily milovníků Ježíše.“
Píše: „Takového člověka jsme si zvolili a je naše chyba, že mnozí z nás byli tak ovlivněni jeho negativními vlastnostmi.“
Upřímná, inspirující sebekritika do vlastních řad – do řad amerických křesťanů patřících k evangelikálním denominacím.
M. Brown přidává analogii. „Je to stejné, jako bychom zvolili komika známého tím, že vypráví oplzlé vtipy a doufali, že jakmile bude v úřadu, přestane s vyprávěním vtipů , zvláště těch oplzlých. Jenomže on nejenže nepřestal vyprávět takové vtipy, ale my jsme se těm oplzlým špinavým vtipům smáli. A co bylo horší, začali jsme je sami opakovat.“
Klíčová Brownova otázka: „Budeme si jako křesťané počínat lépe, pakliže Trump bude znovu kandidovat?“
Autor napsal dvě knihy týkající se „fenoménu Trump“. V jedné z nich se ptá: „Projdeme Trumpovým testem?“ Co je tím myšleno? M. Brown pokládá dvě zásadní otázky:
1/ Můžeme volit Trumpa a přitom si zachovat své křesťanské svědectví?
2/ Dokážeme zůstat jednotní kolem Ježíše, i když s Trumpem nesouhlasíme?
Odpověď na obě otázky je jednoznačné NE. Proč? I když křesťané mohli svůj hlas pro Trumpa snadno ospravedlnit s poukazem na to, že jsou Ježíšovi následovníci (na rozdíl od podpory pro Hillary Clintonovou nebo Joea Bidena), způsob, jakým se k Trumpovi mnozí křesťané připojili, poškodil jejich svědectví. Problém podle Browna netkvěl v tom, že křesťané volili Trumpa. To, co poškodilo křesťanské svědectví byly činu křesťanů jako Trumpových příznivců.
Tuto větu považuji v článku M. Browna za klíčovou.
Autor totiž přiznává něco, co je hluboce pravdivé. Křesťané svým neduchovním chováním, svojí posedlostí prezidentskými volbami, přehnaným vyvyšováním člověka, tvrdou kritikou jedněch druhých kvůli vzájemným rozdílům, následováním falešných proroctví a přijímáním konspiračních teorií QAnon velice poškodili své svědectví: stali se více známí jako Trumpovi příznivci než jako následovníci Ježíše Krista.
To všechno byla chyba.
M. Brown nepopírá, že Trump udělal jako prezident mnoho dobrých věcí; nepopírá to ani autor tohoto článku. Jde o něco jiného. Díky těmto dobrým věcem se křesťané snadno nechali svést. Tím svedením není myšleno to, že pro něj křesťané hlasovali, ale že se chovali tak, jak se chovali. Vložili důvěru v politický systém a kvůli prezidentovi se rozdělili – místo toho, aby se sjednotili kolem Ježíše.
Z toho vychází závěrečná otázka: „Budeme si jako američtí křesťané počínat lépe, pakliže se Trump opravdu rozhodne znovu kandidovat?“ Odpověď: „Pokud křesťané neuznají minulé chyby, neudělají inventuru svých životů a neprovedou vážně míněné změny v základech svého uvažování, nebudou na kampaň „Trump 2024“ připraveni.
M. Brown opakuje: Je to na nás, ne na něm. A uzavírá: „Smyslem mého článku není obhajovat hlasování, ať už pro Trumpa nebo proti němu. Jde mi o to vyzvat Církev, aby zůstala Církví i během volební horečky.“
A o to ve své podstatě jde. Osobně jsem za tento úhel pohledu vděčný, protože mi pomohl dodatečně formovat pohled na Donalda Trumpa. Přesto, že nejsem ani jeho fanatickým příznivcem, ale ani zaníceným odpůrcem.
Ve zkratce, za použití varianty Masarykova výroku: Ježíš, ne Trump.
