Vážil cestu dlouhou přes devět tisíc kilometrů jenom proto, aby na druhé straně Atlantiku hlásal propagandistické lži . Kdo? Prezident arabské Palestinské autonomie Mahmúd Abbás.
Málokterý národ dokáže tak skvěle prodat svoji vlastní fatální chybu a tak úspěšně naříkat nad vlastním rozlitým mlékem jako palestinští Arabové. A málokterému „národnímu nářku“ svět tak ochotně naslouchá.
V minulých dnech jsme si připomněli – podle gregoriánského kalendáře – jedno naplnění a souběžně nenaplnění z historického hlediska velice důležité rezoluce Valného shromáždění OSN (třebaže z přísně formálního hlediska není právně závazná, ale má svůj zásadní politický význam), totiž rezoluce z roku 1947 o rozdělení bývalého britského mandátního území známého jako Palestina na arabský palestinský stát a židovský palestinský stát.
Realizován byl jen z poloviny. Připomeňme: židovská politická reprezentace plán přijala a 14. května 1948 vyhlásila Stát Izrael. Politická reprezentace palestinských Arabů a s ní všechny země Arabské ligy plán odmítly a 15. května zahájily proti Izraeli agresivní válku s cílem nově zřízený stát v zárodku vojensky zlikvidovat. Spolu s formacemi palestinských Arabů bylo do útoku zapojeno sedm arabských států (s odlišným početním nasazením) – Egypt, Transjordánsko (dnešní Jordánsko vzniklo později – poté, co ve válce obsadilo Západní břeh a východní Jeruzalém), Irák, Sýrie, Libanon, Saúdská Arábie a Jemen. Izrael nejenže svou existenci uhájil, ale na bojišti zvítězil a v důsledku války rozšířil své území nad rámec plánu OSN. Tuto okolnost by bylo pošetilé zpochybňovat a dvojnásobnou pošetilostí by byl požadavek, aby se Izrael stáhl na hranice stanovené zmíněným plánem. K tomu budiž dodáno:
1) Kdyby válka skončila jinak a Arabové získali větší teritorium, než jaké jim přisoudil plán OSN, také by se nestáhli na původní linii (nota bene když cílem agrese bylo získat pro Araby Palestinu celou).
2) Vzhledem k tomu, že ani Izrael neobsadil 100 procent území mandátní Palestiny, měli Arabové po válce k dispozici celý Západní břeh Jordánu, východní Jeruzalém a celé Pásmo Gazy. Na tomto území mohli Arabové zřídit svůj palestinský stát, což se nestalo. Západní břeh a východní Jeruzalém zabralo Transjordánsko (a stalo se Jordánskem), Pásmo Gazy spravoval Egypt. Tento stav trval až do války z června 1967, v jejímž důsledku se teritoriální poměry v oblasti znovu a zásadně změnily. Čili: i kdyby se Izrael po skončení války v roce 1949 nesmyslně stáhl na linii stanovenou OSN (a odmítnutou Araby), ničemu by to neprospělo, protože palestinský arabský stát tak jako tak z rozhodnutí samotných Arabů nevznikl a Izrael by tak agresorovi umožnil, aby získal větší území, jmenovitě by šlo o Transjordánsko a pravděpodobně i o Egypt. (Srovnání: území Německa jako agresora se po druhé světové válce také nezvětšilo, ale zmenšilo ve prospěch vítěze, Sovětského svazu.)
Po skončení války 1948/1949 podepsal Izrael se sousedními státy dohody o příměří, které stanovily linie příměří (nikoli definitivní hranice – ty vznikly až později, a to pouze mezi Egyptem a Izraelem a Jordánskem a Izraelem v souvislosti s podepsáním mírových smluv). Linie příměří v zásadě kopírovaly (až na drobné úpravy) čáry zastavení palby v čase ukončení konfliktu.
Reálným důsledkem agresivní války Arabů proti židovskému státu je existence uprchlíků. Z Izraele jich odešlo cca 700 tisíc a přibližně stejný počet Židů byl vyhnán z arabských zemí (přesná čísla se mohou lišit). Zásadní rozdíl: Izrael židovské migranty z arabských zemi integroval do společnosti, byť to bylo, zejména v počátcích, extrémně nesnadné. Arabské státy nechaly palestinské Araby žít v uprchlických táborech a dodnes jim slouží jako politická karta k nátlaku na Izrael (nesmyslný požadavek, aby Izrael arabské uprchlíky a jejich potomky – přes 5 milionů – přijal ve svém státě, ačkoli se jedná o stát židovský, zatímco arabských států, které by je mohly přijmout a integrovat napočítáme dvaadvacet; koneckonců návrat Židů vyhnaných z arabského světa po vzniku Izraele zpět do těchto zemí také není a nikdy nebude z podstaty věci na programu dne).
Dílčí shrnutí: Arabové svoji věc prohráli pouze a jenom vlastní vinou. Po skončení války 1948/1949 mohli vyhlásit na Západním břehu, ve východním Jeruzalémě a v Pásmu Gazy svůj stát; že se tak nestalo je jejich historická chyba, nikoli vina Izraele či kohokoli jiného. Tuto chybu si ovšem ve svém protiizraelském fanatismu nepřipouštějí a místo sebereflexe a sebezpytování ustanovili 15. květen jako Den Nakby, den povinného smutku nad tím, že v roce 1948 byl ustaven Stát Izrael (Nakba = katastrofa). A co horšího, tuto svoji chybu rafinovaně prodávají jako falešné politické zboží: staví se do role oběti a požadují, aby mezinárodní společenství s nimi drželo smutek nad jimi rozlitým mlékem a kydalo tuny špíny, pomluv a lží na Izrael – a světe div se, ono se jim to z velké části daří!
NAKBA V OSN
Letos poprvé se konalo v OSN zvláštní zasedání, které mělo na programu onu „katastrofu“ (vznik Izraele), přičemž 15. května (na Den Nakby) držel dlouhou řeč prezident Palestinské autonomie Mahmúd Abbás. Předvedl festival nehorázností, lží, pomluv a protiizraelské nenávisti, překroutil co mohl a navíc popřel elementární historická fakta. Smutné, třebaže příznačné je, že ve Spojených národech se našlo dost zemí, které souhlasily s tím, aby jejich zástupci této propagandě naslouchali a tleskali jí.
Mahmúd Abbás působí jako politický zoufalec, který je známý tím, že si občas nevidí do úst. V OSN to nyní znovu potvrdil. Izraelské argumenty týkající se hodnocení vývoje v oblasti přirovnal k nacistické propagandě (což je obzvlášť „inteligentní“); požadoval vyloučení Izraele z OSN, dokud neumožní vznik palestinského státu a návrat oněch více než pěti milionů uprchlíků do Izraele a nadto urazil celý židovský národ, když popřel jeho historické vazby na jeruzalémskou Chrámovou horu (kde stály ve starověku dva židovské Chrámy).
Velkou Británii a Spojené státy obvinil z toho, že nesou za Nakbu politickou a etickou odpovědnost, protože se podílely na tom, že se palestinský lid stal obětí jejich koloniálních cílů. „Tyto země se chtěly zbavit svých Židů a pak těžit z jejich přítomnosti v Palestině,“ dovozoval prezident. Izraelské tvrzení o tom, že po příchodu Židů do Palestiny „rozkvetla poušť“ (což je symbolický výraz vztažený k úsilí židovských navrátilců o zúrodnění a kultivaci neúrodných oblastí jejich historické pravlasti, v čemž byli mimořádně úspěšní a svět je za to dodnes obdivuje) pojímá jako lež: „To jsou lži. Stále lžou, lžou a lžou jako Goebbels, dokud lidé jejich lžím neuvěří.“ Tady jako by Abbás úplně ztratil elementární soudnost a zdravý rozum nechal přede dveřmi jednacího sálu. Na okraj připomeňme další Abbásův nechutný výrok. Loni v srpnu při návštěvě Německa obvinil Izrael ze spáchání „50 holocaustů“. Tvrdit něco takového a ještě k tomu v Berlíně? Je nemožné to slušně komentovat.
A dále - doslova provokací je Abbásovo tvrzení, že Izraelci se desetiletí snažili najít důkazy o židovských vazbách na Chrámovou horu, ale nikdy prý nic neobjevili. „Třicet let kopali, aby našli jakýkoli důkaz – a nic nenašli,“ což je samozřejmě další lež. Na jejím základě ovšem Abbás hlásá do světa, a řekl to i v OSN: „Al Buraq Wall (arabský název pro Západní chrámovou zeď, nejposvátnější místo judaismu) a Al Haram Al Šharif (arabský název pro Chrámovou horu – Vznešená svatyně) patří výhradně a pouze islámské nadaci Waqf.“ Tedy muslimům, čímž popírá – na půdě OSN! - právo Židů jak na Západní zeď, tak na Chrámovou horu. Navíc tvrdil, že Palestincům není zaručena svoboda uctívání v areálu mešity Al Aksa, což je – už je to trapné – další lež. Izrael respektuje pravidlo, které sám po osvobození Chrámové hory z jordánské okupace v roce 1967 zavedl, totiž že náboženskou správu tohoto posvátného místa ponechal zmíněné nadaci Waqf, která podléhá jordánské monarchii. Na druhou stranu Izrael nemůže a nebude tolerovat stav, kdy arabští militanti dělají z mešity skladiště kamenů, tyčí, petard a jiných předmětů, kterými pak útočí na izraelské policisty a židovské návštěvníky Chrámové hory.
Dalším Abbásovým „argumentem“ je tvrzení, že dnešní arabští (!) Palestinci jsou potomky starověkých biblických Kananejců. Zdá se, že když už bylo vyvráceno jejich údajné spojení s biblickými Filištíni (Pelištejci), chytá se jiného stébla – Kananejců. Zoufalí politici se uchylují k zoufalým tvrzením.
A jak na akci „Nakba“ v OSN zareagoval Izrael? Jeho ambasador Gilad Erdan požádal dopisem zástupce stovky zemí (u nichž se dalo předpokládat, že to bude mít smysl), aby se tohoto protiizraelského divadla nezúčastnili. V textu uvádí: „Myšlenka, že by mezinárodní organizace mohla označit založení jednoho ze svých členských států za katastrofu nebo pohromu je děsivá a odpudivá,“ napsal a dodal, že tím je nejen schvalována nenávist vůči Židům, ale dává to Palestincům zelenou k tomu, aby zneužívali mezinárodní orgány k propagaci svého pomlouvačného narativu. „Účast na jednostranných palestinských iniciativách, které falešně označují Izrael za zdroj všeho zla, nepřibližuje konflikt ke konci, ale slouží pouze k vyostření napětí. Hluboce vás žádám, abyste se ostudné akce ´Nakba´ nezúčastnili.“
Podle dostupných zpráv byl Erdan úspěšný ve 44 případech. I to cosi vypovídá o stavu dnešního světa.
Zdroje:
https://www.jpost.com/international/article-743145
https://www.timesofisrael.com/abbas-calls-on-un-to-oust-israel-at-world-bodys-first-nakba-day-commemoration/
