Aby mohl Ježíš Nazaretský zemřít na kříži za branami Jeruzaléma (a třetího dne vstát z mrtvých), musel se stát bezpočet událostí. Jednou z nich je exodus, odchod lidu Izraele z egyptského otroctví.
Právě s ním jsou spojeny židovské svátky Pesach, které začínají se západem slunce v pátek 19. dubna. Odchod národa z otroctví do svobody v Zaslíbené zemi je milníkem historie, která se citelně dotýká naší přítomnosti. Bez putování po Sinaji nebylo by triumfálního vstupu do Země praotců Abrahama, Izáka, Jákoba. Bez návratu do Země by se Jeruzalém nestal hlavním městem Země izraelské, později judské monarchie. Nebyl by postaven První a po jeho zničení Druhý chrám, nebylo by starověkých dějin, na nichž je dnes založen legitimní nárok Židů na moderní stát v Zemi izraelské, stejně tak jako nárok na jejich politické a duchovní centrum – Jeruzalém. A nebylo by zástupné oběti v Jeruzalémě, správním a duchovním centru okupované provincie Judea.
Vyjádřeno pro někoho možná jen symbolicky, pro jiného nejen a vlastně víc než symbolicky: bez židovské Velké noci v Egyptě nebylo by Kristovy Velké noci v Jeruzalémě. Druhé vychází z prvního, jedno od druhého nelze oddělit – ať už jsme jakékoli víry, tuto souvislost nemůžeme ignorovat.
Do tohoto kontextu musíme zasadit křesťanské Velikonoce – Velký pátek, po něm nejchmurnější a nejbeznadějnější sobotu v lidských dějinách následovanou triumfální velikonoční nedělí, dnem vzkříšení, počátkem nové éry milosti.
Duchovní rozměr křesťanských Velikonoc prožije jistě každý z nás, kdo se hlásíme k víře v Ježíše Krista jako Božího Syna, svým vlastním způsobem. Je to navýsost osobní záležitost. Rámována ovšem je, a nemůže nebýt, událostmi, které se staly kdysi dávno v zemi faraonů.
Mějme, prosím, i tyto souvislosti během svátečních dnů na paměti.
•
Z podstaty věci jsem vždy považoval Velký pátek za klíčový den v křesťanském kalendáři. Že byl za komunistické nadvlády nad našimi životy dnem všedním, to jsem sice nesl nelibě, ale rozuměl jsem tomu – komunisté nesli právě tak nelibě duchovní rozměr Velikonoc. O to obtížněji jsem chápal, proč tak důležitý ten – logicky pro každého, kdo se hlásí ke křesťanským kořenům našich dějin - zůstává dnem nesvátečním. Přesněji: vadilo mi, že tak dlouho trvalo, než se stal dnem svátečním (příslušný zákon byl přijat až v roce 2015!).
Ono „červené označení v kalendáři“ u data Velkého pátku vnímám jako výraz úcty společnosti k oběti, kterou za lidstvo podstoupil Ježíš – stejně tak svátek 6. července chápu jako výraz úcty společnosti k oběti, kterou za Pravdu podstoupil v Kostnici Mistr Jan Hus.
Co mohu jako hříšný jednotlivec na Velký pátek udělat? Upřímně poděkovat za spásné dílo na Golgotě a požádat o odpuštění a sílu. Velký pátek je pro mne niterným dnem pokání. Tváří v tvář představě, jak krutou smrt Ježíš podstoupil, aby mě, nejbezvýznamnějšímu z bezvýznamných dal spásonosnou šanci, vede k hluboké pokoře, obdivu a nepopsatelné vděčnosti.
Požehnané Velikonoce, požehnané svátky Pesach všem.
