Vynikající muzikant, zejména pokud jde o jeho rockovou tvorbu, Michal Prokop, a lidsky vzato fajn člověk, byl hostem podcastu „Boomer Talk“, jehož hostitelem na serveru Seznam Zprávy je neméně vynikající moderátor Miloš Pokorný.
Interview bylo publikováno 17. března pod nadpisem „Michal Prokop: Na jevišti se dějí věci, které se předtím neděly“. Výsledkem nebylo nic méně kvalitního než vynikající dialog dvou profesionálů. Pozorný čtenář textového přepisu podcastu ovšem nemohl přehlédnout, a posluchač přeslechnout, jedno neuvěřitelné srovnání, kterým mi Michal Prokop doslova vyrazil dech.
Na otázku moderátora „Co vás bolševik v kultuře naučil a později jste v normálním systému zhodnotil?“ host odpověděl:
Největší potíže nám ale dělala sebekontrola, autocenzura. Největší zločin bolševického režimu byl v tom, že vědomě v lidech vybudoval autocenzuru, takže se sami snažili hledat nějaké ostny a sami si je rovnou obrušovali. Málokdo měl tu odvahu a šel do toho s rizikem, že to zamáznou. To je to lámání páteří. O tom je písnička Snad nám naše děti prominou, kterou jsme v roce 1988 napsali s Mertou, je přesně o té naší generaci.
Potud souhlas. Ano, vybudovaná autocenzura, která ovlivnila každého z nás, kdo jsme se jakkoli veřejně projevovali, byť ne všichni tak významně jako velikáni typu Michala Prokopa a spol., patří k neodpustitelným zločinům komunistického režimu. Toto lámání páteří, jak to Michal Prokop výstižně nazval, bylo srovnatelné snad s lámáním páteří v náboženské oblasti v pobělohorské době, v časech totální rekatolizace.
Zásadně ale nemohu souhlasit s tím, co Michal Prokop dodal:
Považoval bych to za ještě větší zločin než různé popravy a věznění v padesátých letech. Byly to kruté a hrozné věci, ale bylo jasné, na které straně je dobro a na které zlo. Ale to, co se dělo v normalizaci, to postupné lámání páteře, to si myslím, že bylo nejhorší, v čem mě bolševik poučil. Byly to příšerné věci a podepsaly se na nás na všech.
Kdybych to neslyšel na vlastní uši, nevěřil bych, že Michal Prokop mohl něco takového vůbec říci. Rozumím mu, že to, co se v kultuře včetně popové a rockové muziky dělo za normalizace a s čím on má neblahou zkušenost bylo bez nadsázky příšerné, ale celou tu hrůzu hodnotit jako horší než justiční vraždění a šílené verdikty komunistických soudů v padesátých letech? To opravdu ne.
Postavím to do jasného protikladu. Co je větší zločin: justiční vražda Milady Horákové, nebo vynucená autocenzura tvůrců textů rockové muziky? Myslím, že si každý odpoví sám.
Zmíněná poznámka Michala Prokopa je důkazem, že i skutečný mistr tesař se může někdy utnout, a to dost drsným způsobem, byť to bezpochyby „myslel dobře“. Škoda, že vynikající rozhovor byl poněkud „potřísněn“ tímto jeho naprosto nepřijatelným srovnáním. Lámání páteří je zločin, vraždění nevinných je zločin ještě větší!
