Slovo morální ikony

Někdejší sovětský disident a vězeň tehdejšího režimu Natan Šaransky má blog na serveru The Times of Israel. Není příliš aktivní – od srpna 2018 napsal jen čtyři články. O to více zde platí: jde o kvalitu, ne o kvantitu.

Každý jeho příspěvek má cenu myšlenkového zlata. Zatímco v předminulém textu se věnoval svému disidentskému příteli Juriji Orlovovi (dalšímu statečnému člověku z doby komunistické totality, kterého si my starší pamatujeme z vysílání západních stanic) v souvislosti s jeho úmrtím (září 2020), v nejnovějším se vrátil ke kontroverzní izraelské soudní reformě.

Ta dramaticky rozdělila politiky i nejrůznější segmenty společnosti na dva nesmiřitelné tábory, vyhnala do ulic měst v součtu statisíce lidí – aby ve středu 15. března učinil prezident Isaac Herzog vstřícný krok směrem ke kompromisu, o němž jsem také psal na blogu iDNES („Prezidentův kompromis drsně odmítnut...“/16. 3. 2023). Natan Šaransky prezidentovým pokusem o smír začíná už v nadpise: „President Herzog’s initiative is not perfect, but I support it“ (Iniciativa prezidenta Herzoga není dokonalá, ale já ji podporuji).

Abychom se ale nemýlili. Šaransky uvádí vše na pravou míru. Píše: „Doufal jsem v jiný návrh. Ale navzdory svému zklamání iniciativu prezidenta Isaaca Herzoga podporuji.“

A vysvětluje proč.

„Když jsem byl vězněm v gulagu, život byl těžký, ale velmi jednoduchý. Možná jsem trpěl strádáním, izolací a zimou, ale jediné, co jsem musel udělat - byl to můj stálý úkol - bylo neustále říkat NE KGB. A vždycky, zvláště v těch nejtěžších chvílích, jsem věděl, že celý židovský národ stojí za mnou a podporuje mě, když jsem ve svém NE pokračoval.“

V další pasáži srovnává. Když přistál v Izraeli (po propuštění z vězení v roce 1986 – LS), jevil se mu život jednodušší a šťastnější, ale také mnohem komplikovanější. Byl obklopen blízkými lidmi a přáteli a nemusel se již zabývat oním NE, odmítáním nepřátelských tlaků. Místo toho se musel neustále rozhodovat – kdy říci NE a kdy ANO v prostředí arény názorů, politik a idejí, kde nikdo nebyl skutečným nepřítelem a kde konečným cílem nebylo porazit protivníka, ale formovat společnou budoucnost a společný prostor.

V tomto novém prostředí vzpomínal, jak mu lidé dodávali sílu, když byl ve vězeňské cele. Má na paměti, že i nejhlasitější političtí odpůrci v Izraeli jsou v podstatě jeho spojenci v rámci velkého společného podniku. Ačkoli řekl NE, když oni řekli ANO, nebo naopak, konečným cílem nebylo separovat se jeden od druhého, ale formovat společně sdílenou milovanou vlast.

Kam tím Šaransky směřuje?

Vyjádřil obavy, že v posledních měsících bylo v Izraeli na tuto pravdu zapomenuto. Koalice prosazuje reformu bez ohledu na bolesti a naděje milionů občanů. Na druhou stranu někteří z demonstrantů zcela jasně prohlašují, že odmítají víc než soudní reformu: odmítají legitimitu zvolené vlády, čímž znehodnocují hlasy svých spoluobčanů. Velká část každodenní rétoriky není zaměřena na vyjednávání o společné budoucnosti, ale spíše vypovídá o snaze připravit „druhou stranu“ o rozhodování o této budoucnosti, o tendenci formovat budoucnost jednostranně, silou.

V této části svého blogu Šaransky  vysvětluje: „Podporuji iniciativu prezidenta Herzoga, protože nabízí cestu z této nebezpečné situace.“ A odpovídá na dvě otázky. „Souhlasím se všemi podrobnostmi jeho návrhu? Ne. Myslím, že jsou zapotřebí změny? Ano.“ Přesto má za to, že říkat prezidentovu návrhu NE s takovou zuřivostí, jaká byla na místě, když disidenti čelili KGB je tragická chyba za situace, kdy Izraelci čelí sobě navzájem. Podle autora si Herzogova iniciativa nepřivlastňuje ani roli Knesetu, ani roli justice, ale „nabízí příležitost znovu se sejít a posadit se kolem jednacího stolu“.

Šaransky se nemyslí - pro mnohé jistě překvapivě -, že ať už bude justiční reforma schválena či nikoli přestane být Izrael životaschopnou demokracií. Podle něj skutečným nebezpečím je něco jiného: když spolu Izraelci přestanou hovořit, přestanou pracovat na vzájemném konsenzu a nebudou nacházet styčné body, na nichž mohou jeden druhému říci ANO – a také hodnotám, které dosud sdílejí. Je přesvědčen, že konsensus je zásadní pro fungování každé demokracie, a o to víc je důležitý pro Izrael, který musí zvládnout závažné úkoly jako „kibuc galujot“ (shromažďování přistěhovalců) a udržení demokratického režimu v zemi, která čelí nepřátelskému prostředí v regionu, bránit se zavilým nepřátelům pomocí lidové armády a udržovat spolupráci s židovskou komunitou v diaspoře, na jejíž podporu Židé doma spoléhají v rámci boje proti vytrvalým snahám o delegitimizaci izraelské existence. A ptá se: „Jak můžeme dosáhnout našich společných cílů, když nejsme schopni sedět u jednoho vyjednávacího stolu?“

Autor vyzval  protestující přátele:  „Toxická hesla o diktatuře (v Izraeli – LS) nejen zkreslují realitu, ale také nám způsobují obrovské škody, prohlubují rozdíly a zásobují naše nepřátele v této nebezpečné době argumenty proti nám.

A adresoval výzvu také  přátelům na pravici:  „Věřím, že po kolapsu (dohod z) Osla a katastrofálních důsledcích stažení z Gazy budete mít příležitost vést zemi po mnoho let, pokud budete stát v čele široké koalice. Proč při tom spěchat a ničit sociální strukturu Izraele? Postupujte pomalu a klidně vpřed a přitom budujete vazby a stavte mosty, jinak spálíte základy, na nichž stojíme.

Šaransky uzavírá, že jeho názor na tu či onu část prezidentova kompromisního návrhu není důležitý. „Důležité je, pokud využijeme prezidentův návrh jako příležitost vrátit se k jednacímu stolu, že budeme moci odvrátit katastrofu a začít znovu budovat společný diskurz, který Izrael – a my všichni – potřebujeme."

Vlastně není co dodat. Šaransky vyzývá k dialogu. Bude vyslyšen, když vládnoucí koalice odmítla kompromisní úsilí vlastního prezidenta?