O neuvěřitelné lidské hlouposti

Celý život žiju v přesvědčení, a je mi osmašedesát, že některé věci jsou tabu. Prostě: nejede přes ně vlak.

Patří mezi ně pravidlo, že když se na chráněném železničním přejezdu ozve zvuková výstraha za současného přerušovaného blikání dvojice červených světel, přijíždějící motorové vozidlo před přejezdem samozřejmě zastaví a vyčká, až bude možné po přejezdu bezpečně pokračovat (zvednutí závor, jsou-li součástí o přejezdu, a bílé přerušované světlo).

Dnes jsem byl ovšem vyveden z omylu: žádné takové tabu neexistuje. Ne, nebudu se tvářit, že jsem spadl z jiné planety a nikdy jsem neviděl v televizi hrůzostrašná videa zobrazující následky pošetilého porušení onoho pravidla. Vždy jsem si ale myslel, že šlo o zcela výjimečné excesy a že při běžném provozu nemám šanci něco takového (porušení pravidla) spatřit.

Vypravili jsme se odpoledne do mateřské školky vyzvednout vnučku. V prázdninovém období funguje náhradní školka v jiné, vzdálenější části naší čtvrti, lze tam ale pohodlně dojít pěšky. Cesta vede přes železniční přejezd (zabezpečený světelnou a zvukovou signalizací a závorami), za ním je silniční podjezd s chodníkem, nad nímž vede jedna z páteřních západočeských tratí. Za podjezdem se silnice stáčí v pravém úhlu doleva.

Sotva jsme přejezd minuli a po pár krocích pokračovali po chodníku podjezdu, začalo zařízení signalizovat, že se blíží vlak. Podvědomě jsem se zastavil a otočil: čirá zvědavost. Chtěl jsem vidět, jaký vlak projede.

V tu chvíli přijelo ve směru ze zatáčky před podjezdem osobní auto. Zvuková signalizace vydávala svůj ostrý tón, rudá světla problikávala, závory byly ještě nahoře. Samozřejmě jsem očekával, že auto zastaví a vyčká na průjezd vlaku. Nikoli! K mému úžasu řidič pokračoval v jízdě. Připadal jsem si jako Alenka v říši divů. Sotva vůz projel, závory se spustily a po pár sekundách se objevila vlaková souprava Regionova.

A já měl cestou do školky o čem přemýšlet.

Nejen o tom, že řidič toho auta se už z principu dopustil hrubé chyby. Navíc, když přijel ve směru od zatáčky, nemohl vědět, jak dlouho už přejezd signalizuje a jestli mu závory nespadnou na střechu auta. Jde o vzdálenost necelých 50 metrů. Nehledě na to, že kdyby mu vůz z jakéhokoli důvodu na kolejích vypověděl službu, nestihl by ani on, ani spolujezdci udělat vůbec nic.

Po zkušenostech z dopravně civilizovanějších zemí Západu nemám o nemalé části českých řidičů valné mínění. V tomto případě se mi opět potvrdilo, že před usednutím za volant odloží mozek do kufru svého vozidla. A podle toho to pak na našich silnicích vypadá. Mýlím se snad?